Ve sněhovém království

Dost možná to není jen díky vysokým a zpřístupněným horám, kde jsou dostatečně dlouhé a studené zimy na stavbu budov ze sněhu, ale patrně i z důvodu stupně rozvoje turistické infrastruktury. I v oboru turismu platí, že inovace vedou k úspěchu, a takové studené iglú, když už člověka nezláká k přespání, je přinejmenším perlička, která přitáhne pozornost a zaměstná fantazii potenciálního návštěvníka. Kdo ví, jak to kdo pocítí za pár let. Člověk je přeci zvídavý, chce zkoušet nové kousky, zažívat nová dobrodružství. Nocleh v iglú, obzvlášť je-li legitimizován pověstnou švýcarskou precizností a kvalitou servisu, nabízí zážitek na celý život při přijatelném poměru rizika a dobrodružného faktoru. Jednoduše: budete se moci – klidně jen sami sobě – pochlubit přenocováním v iglú, přičemž máte příslib určitého komfortu a jistotu, že neumrznete. 

Sněhová města

Pod hlavičkou konceptu Iglu-Dorf bude v nadcházející zimě v provozu hned osm sněhových vesnic, jedna v Německu, druhá v Rakousku a zbytek právě ve Švýcarsku. Ve třech z těchto šesti – v Gstaadu, Zermattu a Davosu – můžete zažít nefalšovanou polárnickou noc. No, nefalšovanou úplně ne, protože polárník obvykle nemá k dispozici vířivku nebo saunu, takže řekněme spíše silně polidštěnou polárnickou noc. 

Začalo to zcela spontánně: nadšení lokální lyžaři a snowboardisté bojovali o první lajnu v čerstvém prašanu, což dříve znamenalo zbrousit lokty a jít s předstihem na první vlek. Až někoho napadlo tuto nevlídnou proceduru obejít tím, že využije vlek už předchozího dne a na první sjezd si prostě počká v horách. 

Adrian Günter podnikal podobné akce v Motta Naluns nad střediskem Scuol. Společně s kamarády tam v zimě 1995/96 postavili skromnou vesničku čistě pro své potřeby, překvapil je ale zájem turistů a jejich časté dotazy na možnost v jejich iglú za poplatek nocovat. Hned o rok později proto postavili první sněhovou vesnici pro veřejnost. Služeb v té sezoně využilo pouhých 15 klientů. I tak se zrodil koncept Iglu-Dorf, který expandoval nejen do okolních hor Švýcarska, ale i do dalších alpských zemí a svého času i do Andorry. 

Není iglú jako iglú

Strávit noc v iglú lze v podstatě kdekoli, pokud si příbytek postavíte sami, případně pokud se v místě najde nějaký nezávislý provozovatel. Koncept Iglu-Dorf ale staví na tom, že nenabízí pouhý chladný nocleh, ale naopak obsažnou a zážitkovou noc. Začíná to už projektem komplexu budov, který obsahuje společenské místnosti, ložnice různých úrovní, bar, jídelny, záchody či bohatou uměleckou výzdobu. Součástí noclehu je večeře, obvykle typické sýrovéfondue, a následně se nabízí možnost se před samotným spánkem ohřát – nebo lépe nahřát – ve vířivce či sauně. S takto naakumulovaným teplem je noc ve spacáku komfortní snad i pro nejzatvrzelejší zimomřivce. 

Patentovaná stavba

Postavit iglú samozřejmě není snadné, natož takové, aby poskytlo dostatek prostoru pro větší skupinu nocležníků. Vznikla tak myšlenka nové stavební technologie – veliké nafukovací balony zahrnout či pomocí sněžných děl překrýt sněhem a po jeho ztuhnutí balony vyfouknout a vyjmout. V roce 2002 se tak zrodilo první iglú s průměrem 9 metrů. V lednu 2016 pak bylo u příležitosti 20. výročí společnosti Iglu-Dorf postaveno v Zermattu rekordní iglú, dá-li se taková stavba ještě označit jako iglú, s průměrem 13 m.

A jaké to je ve skutečnosti?

Naše osobní zkušenost pochází ze sněhové vesnice v Davosu, kam se přesunula původní vesnička ze Scuolu. Na vrcholové stanici vláčku Weissfluhjoch (2 662 m) se setkáváme se dvěma průvodci, fasujeme sněžnice a ve fujavici scházíme nějakých 400 metrů ke vstupu do sněhového podzemí. Vánice sílí a dokresluje atmosféru tím správným zimním směrem. Po uvítání a přípitku dostáváme základní instrukce: čeká nás večeře, poté sauna a nakonec nocleh. 

Fondue je potravinou, která sama o sobě zahřívá, přesto ve sněhové restaurační kóji jídlo nikterak neprotahujeme, protože zima je silnější – v iglú je prý stálá teplota mezi nulou a plus 4 °C, ale voda nám přes noc zmrzla. Saunu a dvě vířivky mají v Davosu nějakých 50 metrů od hlavního komplexu, a právě v nich se odehrává největší část aktivního večera. Po třech poctivých saunovacích kolech se ještě přebrodíme novým sněhem do další pevné budovy nazývané kota. Je to dřevěná stavba zhruba kruhového půdorysu s otevřeným krbem uprostřed. Tam ve štiplavém kouři doplníme ztracené tekutiny a do spacáků se dostáváme až dlouho po půlnoci. Nabiti teplem uléháme do neobvyklého ticha v macatých spacácích na velké sněhové letiště. Maličko chladu ještě zažíváme cestou na záchod – v našem komplexu je jich několik, vždy tradiční porcelánová mísa s chemickou jímkou. Ještě zuby a dobrou noc. Na tělo je ve spacáku krásné teplo, studený máme snad jen nos a tváře vykukující z péřových mumií. 

Ráno před osmou je budíček, dostáváme hrnek s čajem, snídaně je ale zase už v hlavní budově lanovky. Vichřice zesílila natolik, že je naše část lyžařského střediska zavřená, ani my nesmíme vycházet a cestu mezi iglú a staniční budovou absolvujeme po jednom v obřích rolbách, které se původně sjely snad k úpravě sjezdovek. Je to za námi, možná až příliš rychle. Při výborné snídani sdílíme společné i osobní zážitky spíše tiše. A myslím, že je jisté, že tyto se zapíší na takové místo našich paměťových úložišť, které bude vždy operativně a snadno dostupné.

Text: Petr Socha – SNOW.CZ