Přechod Kamnických Alp: Tři dny mezi dvěma studenými frontami

Naše výprava začíná právě v malém městečku Kamnik, za jehož posledními domy se tyčí včerejším sněhem poprášené vrcholy Kamnicko-Savinjských Alp. Rozlámaní po cestě zamíříme do místní pekárny a u čerstvého burku ještě naposledy prodiskutováváme celou naši plánovanou trasu: přechod hlavního hřebene.

V Kamnické Bistrici nasazujeme těžké batohy a nastupujeme do strmého stoupání do Kokrška sedla. K našemu překvapení jsme u chaty Cojzova koča už za necelé dvě hodiny, takže stíháme nalehko vyběhnout k unikátnímu bivaku Pavla Kemperla, který musí zaujmout každého příznivce moderní horské architektury. Tento designový klenot uprostřed skal je spolu se stádečkem kamzíků naší první odměnou a my trochu litujeme, že zde dneska nemůžeme přenocovat. Vidina dobré večeře a teplé postele v horské chatě nás ale udolá a my spěcháme rychle zpátky na Cojzovu koču a necháváme se hýčkat štrůdlem s marcipánovým srdíčkem.
 

Mrazivé překvapení na nejvyšším vrcholu

Vstáváme ještě za šera a v mrazivém vzduchu netrpělivě vyhlížíme první náznaky svítání. Mlha se převaluje z jedné strany sedla na druhou a postupně odkrývá okolní hory. Když první sluneční paprsky začnou zlatit vrcholky, posnídáme a vyrážíme svižným tempem vzhůru na Grintovec (2 558 m n. m.), nejvyšší vrchol Kamnicko-Savinjských Alp. Na jižním úbočí sice slunce vytváří iluzi tepla, ale vzduch zůstává chladný a my víme, že na vrcholu to dneska bude náročné. Pro mého sedmnáctiletého syna je to první podzimní výprava do vysokých hor. Cítí nadšení i respekt, já vnímám hlavně zodpovědnost za tohle dobrodružství.

Na vrcholu se nám konečně otevírá kruhové panorama. Na jedné straně rozeznáváme nezaměnitelný obrys Triglavu a Julských Alp, na druhé se rozprostírá rovina směrem k Lublani. Rozeklaný hřeben Karavanek naznačuje, kudy vede slovinsko-rakouská hranice.

Pohled do severní stěny Grintovce potvrzuje mé obavy: skály jsou pokryté silnou námrazou, kameny a suť lehkým popraškem sněhu. Nasazujeme mačky a zajištěné úseky, které by za běžných podmínek byly snadné, nyní vyžadují maximální opatrnost. Krok za krokem sestupujeme mrazivým stínem a veškerou pozornost soustředíme na namrzlou skálu.

Po hřebeni nahoru a dolů, s jištěním i bez 

Dnešním cílem je Kamniška koča, takže máme před sebou ještě téměř celou túru. Čeká nás dlouhá, vzdušná a fyzicky náročná hřebenovka, která slibuje ryzí horský zážitek. Náročnost ještě umocňuje sporé jištění – ocelová lana a kolíky nacházíme jen v těch nejošemetnějších pasážích, a tak často sestupujeme čelem ke skále, rukama hledáme chyty a šineme se pomalu krok za krokem.

V nádherném úseku přes Dolgi Hrbet na Skutu lezeme střídavě vzhůru a dolů v rytmu hřebene. Na Skutě se při pozdním obědě opíráme o vrcholový kříž a vychutnáváme si panoramatické výhledy do všech tří hlavních dolin pohoří. Jen o pár set metrů níže se nachází další legendární zastávka – Bivak pod Skuto na Malih podih. Stojí sice trochu stranou hlavních tras, ale magičtější místo byste hledali těžko.

Ke Kamnické koče dorážíme až za soumraku zbití jako psi, přesto rádi, že jsme se drželi hlavního hřebene a nezvolili snazší trasu z Cojzovy koči. Nastává chvíle, kdy suchý chléb chutná jako dort, voda jako víno a horká polévka nás hřeje stejně jako pocit, že jsme to zvládli. Můj syn má za sebou okamžiky, kdy prožíval víc než malé obavy – túra byla podstatně drsnější, než si dokázal představit. V jeho očích ale vidím jiskru. Možná v něm právě vzplála nová vášeň, možná pochopil, proč mě hory tak přitahují.

Kochání na Veliké planině se nekoná

Ráno vstáváme brzy, abychom si ještě jednou užili východ slunce nad údolím. Společnost nám dělají kamzíci a rodinka kozorožců a pod nohama se nám otevírá krajina, která se s každým dalším paprskem probouzí do nového dne. 

Po snídani nás čeká další výstup úbočím výrazného masivu Planjavy a sestup na úžasnou krasovou Koroška planina. Ve zdejším bufetu už skončila sezóna, takže si vystačíme s vlastní svačinou. Do večera máme daleko, a hlavně nás ještě čeká exponovaný, vzdušný, ale dobře zajištěný výstup na Konj. Ze sousedního vrcholu Rzenik se nám pak otevírá téměř letecký pohled na dolinu Kamnišky Bistrice. 

Přidáme do kroku, protože se neskutečně těšíme na Velikou planinu, která patří k největším lákadlům Kamnicko-Savinjských Alp. Rozlehlou náhorní plošinu pokrytou kobercem pastvin využívají lidé po staletí pro letní pastvu dobytka a jelikož se nachází téměř kilometr nad údolím, pastýři se sem přesouvali vždy na celé léto. Díky tomu na planině vznikla celá osada velmi specifických salaší, které jsou dovedně rozděleny na kruhovou obytnou část obklopenou stájemi pro dobytek. 

My už ale od oběda s obavami sledujeme, jak se kolem vrcholů na hřebeni nenápadně tvoří mraky a pomalu nám zakrývají výhled. Spěcháme, cáry mlhy prolétají kolem nás a my už cítíme, že se blíží další studená fronta. Sestupujeme za vytrvalého lijáku přes planinu Dol k mohutnému vývěru Kamnišky Bistrice, promočení do poslední nitky ještě uděláme pár fotek a spěcháme k autu.

Proč právě do Kamnicko-Savinjských Alp?

Slovinsko mnohým učarovalo kombinací bělostných skal, útulných zelených dolin, tradičních salaší a listnatých lesů. A přesně takové jsou tyto méně navštěvované slovinské hory. Vaše cesty nutně nemusí vézt k těm nejvyšším kótám, útočiště před masovým turismem, který už bohužel opanoval jiné slovinské lokality, jako jsou Julské Alpy, najdete i v malebných dolinách Kamnických Alp.

Pokud ale rádi míříte až na vrcholy, přijdete si tu taky své. Místní tradiční zajištěné cesty představují zcela jiný podnik než moderní opečovávané ferraty bez kapky rizika. Tady se počítá s tím, že se už umíte pohybovat ve vysokohorském terénu klidně i bez lana a s ocelovými kolíky počítáte až v místech, kdy se opravdu není za co chytit. Dobře si prostudujte dostupné průvodce, než se na tyto velkolepé horské túry vydáte. 

Skvělým cílem ale mohou být i níže položené chaty, kam dojdou i rodiny s dětmi. Vyrazíte-li na vrcholky, jsou tyto chaty naopak výchozím bodem. Za všechny můžeme zmínit Českou koču postavenou v roce 1900 českými horolezci. Je nejstarší a údajně i nejkrásnější chatou ve Slovinsku.