Ještě pár dní po příletu jsem netušil, že si v Keni můžete vyšlápnout do pěti tisíc metrů. Původně jsem chtěl hlavně jezdit na motorce, za zvířaty a za čajem. Jenže pak jsem ji uviděl. Zahalenou v mracích, tajemnou a vyzývavou. Touha po dobrodružství zvítězila a trek na druhou nejvyšší horu Afriky jsem si nemohl nechat ujít.
Každý zkušený horal vám řekne, že výstup nesmíte kvůli řídkému vzduchu uspěchat.
Objednal jsem si čtyřdenní túru s průvodcem a transferem z Nairobi, zhruba za šestnáct tisíc korun. Z toho třetina padla na vstup do parku. Neměl jsem moc na vybranou, samotného vás totiž do národního parku obklopujícího Kirinyagu, ještě stále více známou coby Mount Kenyu, nepustí. Musíte být alespoň dva. Parťáka jsem nesehnal, a hledat průvodce až na místě by mě moc nevytrhlo. Na samotný vrchol navíc jdete potmě, abyste viděli východ slunce. To se pak průvodce celkem hodí, i když je vás víc.
Pár kilometrů nádherným horským deštným pralesem, a najednou se přede mnou otevřela krajina podobná skotským vřesovištím. Pás pralesa jako by odděloval dva světy. Suchou savanu dole a alpinskou vegetaci tady nahoře. Do aklimatizačního tábora ještě vede silnice i elektřina. Dokonce sem do výšky lehce nad tři tisíce metrů dosáhne i mobilní signál. Dal jsem se do řeči s partou mladých Keňanů, kterých dorazila velká parta. Prý jsou z turistického klubu jedné ze zdejších univerzit a na vrchol Kirinyagy vyrážejí každý rok. Cizinců nás tu bylo asi deset. Ráno nás vítala jasná obloha a po vydatné snídani jsme vyrazili po vyšlapané pěšině směrem vzhůru. Vařil mi Martin, nosič a kuchař v jedné osobě. I můj průvodce se jmenoval Martin. Fajn chlapík, jenže děsně pomalý. Nahoru stále vede jedna cesta, takže jsem nasadil své tempo a Martina nechal daleko za sebou. Přehoupl jsem se přes malý vrchol, aby se přede mnou otevřelo dlouhé ledovcové údolí. Na jeho konci se konečně v plné kráse ukázal zasněžený hlavní vrchol Kirinyagy. Říká se mu Batian a tyčí se do výšky 5 199 metrů.
Jestli mě něco v horách vždycky dostane, jsou to právě nádherné hvězdy. A ani Kirinyaga nezklamala. Bohužel jsem s sebou měl jen maličký stativ a pořádně foukalo, takže se do nějakého velkého focení hvězd nedalo pustit. Vlastně jsem byl celkem rád, že se můžu rychle vrátit do alespoň trochu zadýchané chaty, a i v čepici vlézt do spacáku. Teploměr ukazoval minus osmnáct.
Pamatujete na nákupní seznam? Samozřejmě mi hned první večer došlo, že jsem si nekoupil baterku. Až doteď to nebyl problém, při nočním výstupu to ale znamená, že se musím držet průvodce. Prosil jsem ho, ať vyrazíme co nejdřív, abych si mohl ještě před svítáním natočit časosběr. Moc se na to netvářil, ale nakonec jsme alespoň startovali mezi prvními. Před námi šly podle světel jen tři malé skupinky. Stoupali jsme úzkou pěšinou po čím dál prudším lávovém svahu, plném balvanů a skalisek, které bylo potřeba přelézat. Každý zkušený horal vám řekne, že výstup nesmíte kvůli řídkému vzduchu uspěchat. Martin šel stále pomaleji a po každých pár krocích zastavil. Já se cítil stále v pohodě, asi mě hnala touha po co nejlepších fotkách. Průvodce ale stále tvrdil, že pokud zrychlí, budeme na vrcholu moc brzy. Jak „moc brzy”? Pořád nechápal, že jsem tam chtěl být ještě před východem slunce.
Asi v půlce nás dohnala Lola. Francouzka, která v Keni pomáhá stavět solární elektrárny, a přijely jí na návštěvu máma s tetou. Tak je rovnou vzala na nejvyšší horu. Teta ale už druhý den dostala dost nepříjemnou výškovou nemoc, a na vrchol tak vůbec nešla. Ani mamince nebylo nejlépe, a tak průvodce zůstal při výstupu s ní a Lola šla sama napřed. S baterkou. Mohli jsme tak konečně předběhnout Martina, cestu nám ukazovala skupinka před námi. Při odpočinku pod skalním převisem nás průvodce dohnal. A bylo vidět, že mu není ani trochu dobře. „Martine, jdeme dolů!” Tady přestávala sranda. Výškovou nemoc můžete dostat, i když na horu lezete třeba už po stopadesáté. Konečně mi došlo, proč byl už včera tak pomalý. „Jsem v pohodě. Jen nesmíme spěchat kvůli zimě. Nahoře fouká, bez slunka tam zmrznete,” opakoval už poněkolikáté ohranou písničku. „Nezmrzneme, a ty rozhodně nejsi v pohodě.” Dolů jít odmítl, takže jsme se nakonec domluvili, že počká tady. Nahoru už byla cesta vidět jasně a pomalu svítalo, takže ani baterka už nebyla třeba.
Konečně na vrcholu. Těsně pod hranicí pěti tisíc metrů. Na jedné straně se otevíral daleký výhled na vysokohorskou krajinu s několika jezery a skalnatými hřbety. Na druhé straně přímo pode mnou ležel jeden z posledních rovníkových ledovců. A za ním majestátní skalní stěna nejvyššího Batianu. Svítalo. Slunce se stále schovávalo za obzorem, ale obloha se na všech stranách barvila do rudooranžova a jezera mezi skalisky doslova zářila. Tři, dva, jedna… nad mraky hluboko pode mnou se vylouplo slunce a pochmurná krajina dostala úplně nový ráz. Stěna Batianu změnila barvu z šedé na sytě oranžovou, v dálce byla najednou krom skalisek vidět i zelená. Ještě o něco dál se dal tušit vrchol Kilimandžára, za dobrých podmínek prý bývá vidět celkem jasně. Ten pocit na vrcholu byl nepopsatelný. Další z těch, kde jsem si uvědomoval, jak je lidská civilizace křehká, i kde můžu najít opravdové štěstí a naplnění. Bez souladu s přírodou to nepůjde. Pokud vás vysoké hory i Afrika lákají, vyrazte co nejdřív. Rovníkové ledovce tají extrémním tempem a brzy žádné nebudou.
Text a foto: Matouš Vinš
Původní český geografický magazín, jehož obsah se skládá téměř výhradně z materiálů českých cestovatelů, publicistů a fotografů. Vedle článků o exotickém cestování tu naleznete informace o cestách do bližších destinací i střípky zajímavostí od vědy, přes historii až po vesmír.
Členové Alpenvereinu registrovaní kanceláří OEAV.CZ si mohou časopis Koktejl objednat za zvýhodněnou cenu 290 Kč (6 čísel/rok, běžná cena 354 Kč).
Využívejte skvělé pojištění nejen do hor s řadou dalších výhod.
