Zimní dobrodružství na dalekém severu

Ledolezení má v Norsku hlubokou tradici, a tak není divu, že se evropská (a do jisté míry i světová) Mekka tohoto sportu nachází právě zde. Tři sta kilometrů na západ od Osla najdete malé městečko, na dně údolí sevřeného z obou stran mohutnými svahy, kde se vaše zimní lezecké sny mohou stát skutečností. Celým údolím protéká řeka, která napájí nespočet ledů, po kterých se v zimním období (od prosince do března) dá šplhat. Rjukan je známý nejen ledolezením, ale také vodní elektrárnou a továrnou na těžkou vodu Vemork, kterou za války obsadili nacisté s úmyslem použít ji při výrobě atomové bomby. 

Po příjezdu do oblasti máte několik možností. Buď se ubytujete v nějakém z malých hotelů či penzionů (na to si však připravte minimálně 2 500 Kč/osoba/noc), nebo vezmete za vděk místním kempem, který nabízí různě komfortní chatky pro celou bandu (zde se bavíme o cca 700 Kč a výš). Poslední možnost, kterou jsme zvolili i my, je velice jednoduchá. Svůj hrad si vezete s sebou v podobě stanu. My svůj kemp vztyčili přímo v centru dění na parkovišti u Vemork bridge, který vede k již zmíněné továrně. Celý týden s námi nikdo neměl problém, ten jsme měli pouze my se zimou a všemi nástrahami zimního táboření, jako jsou například zmrzlý olej a citronka, nemožnost uchovávání vody přes den, sušení mokrých rukavic ve spacáku nebo neustálé zahřívání všeho elektronického (mobil, čelovka, foťák) pod bundou. 

Hlavní lezecké sektory se nacházejí přímo u mostu (Vemork bridge) a dále pak v hlubokém kaňonu (Upper and Lower Gorge). Neméně výborné lezení je pak výše v údolí (sektor Krokan). Zde si přijdou na své i milovníci drytoolingu. Pokud toužíte po dlouhých ledech, určitě neopomeňte Gausta a Bolgen v bezprostřední blízkosti městečka. Celá oblast nabízí nespočet ledů (WI 2 až po WI 7) a mixů (M4–M10) všech obtížností. Vybere si tedy každý. 

Hned po příjezdu jsme se navlékli do lezeckých cajků, ověsili se spoustou špičatých želízek, slanili 45 metrů vzduchem z mostu (na dno vede i cesta, což jsme však zjistili až později) a začali klovat první metry do mrazivé masy ledu. Oba 60 metrů dlouhé kousky po stranách mostu „Vemorkbrufoss Vest“ (WI 5) a „Vemorkbrufoss Ost“ (WI 4) rozhodně stojí za to a neměli byste si je nechat ujít. Večerní rutina vždy sestávala z nabrání vody, uvaření vydatné večeře a čaje do termosek a zakutání se co nejhlouběji do všeho péřového, co jsme měli k dispozici. Museli jsme se totiž dostatečně vyspat a zregenerovat na dny, které následovaly. A to bez teplého oblečení a spacáku v minus 15 až 20 stupních dost dobře nejde. 

Hned druhý den jsme po krásném rozlezu v pohodovém „Nedre Swingfoss“ (WI 3) naburáceli do jednoho z nejúžasnějších místních kousků. Stopadesátimetrová „Juvsoyla“ (WI 6) nabízí ve svém závěru parádní šedesátimetrovou kolmou svíci, která se vypíná vysoko nad údolí a je radost na ni jen pohledět, natožpak po ní lézt. Na další kousek jsme si brousili zuby, vlastně cepíny, už při přípravách doma v teple. V průvodci se píše, že „Lipton“ (WI 7) je jeden z nejlepších ledů na světě. No, toto tvrzení potvrdit nemohu, ale minimálně v severní Evropě tomu tak dozajista je. Třídélkový masterpiece vylezený už v roce 1995 nabízí úžasné lezení po žlutě zbarveném ledu s nejtěžším úsekem ve svém středu, kde musíte překonat malou ledovou bouli a z ní se natáhnout do za vámi začínajícího dalšího ledíku. Bez malé dávky sebezapření a lehce akrobatických kroků si zde neškrtnete. Za zmínku rozhodně stojí také koutový „Sabotorfossen“ (WI 5) nebo široký a mohutný „Trappfoss“ (WI 4).

O restdayi, který jsme bohužel (bohudík) vynechali, je tu spousta příležitostí, co dělat. Můžete se vypravit nahlédnout pod pokličku historie továrny na těžkou vodu Vemork nebo si zajít do městečka do jedné z kaváren. Kdo nemá dost fyzického vypětí, půjčí si běžky či skialpy a vyšlápne si na místní nejvyšší vrchol Gausta (1 883 m), ze kterého je téměř alpský rozhled.

Po zdařilém týdnu lezení jsme nasedli do našeho ,,teleportu“ a o necelých 21 hodin později vystoupili na rodné hroudě, na které nebylo po ledu ani památky. Nebýt toho příšerného dne za volantem, připadal bych si jako v pohádce. Rjukan tedy mohu vřele doporučit všem, kdo se nebojí zimy a touží po nabroušeném dobrodružství uprostřed království skal a ledu.

Text a foto: Filip Zaoral