Stezkami trollů na lyžích

Skandinávské hory ovšem zůstávají výzvou za jakýchkoliv podmínek. Obrovské prostory značně narušují schopnost orientace našince: co se zdá blízko, může být vzdálené dva dny cesty a naopak. Dovrefjell není o dramatických hřbetech, ale o širokých údolích a rozlehlých pláních, kde se člověk snadno ztratí. Jediným výrazným bodem je mohutný masiv Snøhetty. Tajně doufám, že se nám na něj podaří vystoupit.

Den první: ultralehký stan do závějí nebrat

Vyrážíme z nadmořské výšky 400 metrů a na pulkách táhneme zásoby na deset dní, stany, vařič a vše potřebné pro přežití v norské zimní divočině. Náš tým tvoří dvě dvojice – s Ondrou jsme měli polárnickou premiéru v Sareku, kamarádi jsou na severu poprvé.

První den končíme po dvaceti kilometrech a hned se ukazují slabiny výbavy: ultralehký stan našich kolegů je sice jako peříčko, ale bez pevně zatlučených kolíků se v měkkém sněhu prakticky nedá postavit. Hluboký záhrab je proto nezbytný, kopou ho snad hodinu.

Krok za krokem bílou mlhou

Následující ráno plání táhnou cáry mlhy a my pochodujeme podle buzoly – jeden za druhým, poslední koriguje prvního. Mlha nás nutí udržovat směr přesně podle azimutu, zatímco kamenitý terén zase pečlivě zvažovat každý krok.

Odpoledne přicházíme k chatě Åmotdalshytta, od níž se dřevěné orientační tyče spásně rozbíhají do dvou směrů. Nikde nikdo a dveře otevřené. Kluci se okamžitě rozhodují strávit noc v pohodlí, mě ale chata neláká. Toužím nocovat venku, spolehnout se jen na to, co máme s sebou. Domlouváme si místo setkání pro další den a s Ondrou pokračujeme. Nad námi se tyčí impozantní masiv Snøhetty – ledové stěny a skalní hrany lákají k výstupu, ale žebro, kudy by to odtud šlo, je rozhodně na mačky a cepíny. A ty s sebou nemáme.

Máme tři možnosti, kudy Snøhettu obejít. Volíme nejdelší, pro sáně nejschůdnější variantu. Kličkujeme mezi skluzavkami z modrého ledu, které mráz vytvořil z pramenišť ve sněhových pláních. Šero se mění v tmu a vítr sílí. Sondujeme tvrdý firn, který je jako beton – v tomhle záhrab nevykopeme. Pokračujeme proto dál a do údolí sjíždíme už při čelovkách. Stan nakonec zvládneme postavit až v závětří.

Pronásledováni větrem a oblevou – výšlap na Snøhettuse nekoná

Další ráno duje vítr stále stejnou silou, krystalky sněhu zasypávají naši kuchyni v hluboké závěji. Brzy přichází druhá dvojice a už je jasné, že modré nebe nás opět nečeká. Z opačného směru se valí mlha, viditelnost je mizerná. Držíme se uprostřed údolí a stoupáme čím dál strmějším terénem.

Najednou stojím na hraně srázu a pod špičkami lyží můžu mít dva nebo dvacet metrů. Váhám. Odepínám sáně, pevně svírám postroj a spouštím je před sebou. V mlze, větru a lehkém sněžení sestupuji obezřetně, hrany zasekávám do svahu.

Obědváme u chaty Reinheim, ze střechy kape voda, v mlze je vidět na pár metrů. Právě tady by se dalo uložit věci a zkusit výšlap na vysněnou Snøhettu. Za daných podmínek se ale náš sen rozplývá a pokračujeme pláněmi. Difuzní světlo mate. V krátkém sjezdu důvěřuji vyjeté stopě, ale překvapuje mě skok z převěje. Přistávám do dolíku po někom před námi. Jsem v pořádku, ale jedna z tažných tyčí visí bezmocně na ocelovém lanku – praskla spojka. Improvizovanou dlahu vyrábíme z náhradní hůlky.

Křižujeme silnici, překonáváme NP Dovre

Ráno nás budí slunce. Jen pár kilometrů východně od nás planinou prochází hlavní norská silnice E5. V noci jsme viděli světla aut, dokonce máme i mobilní signál a ověřujeme předpověď počasí. Čeká nás týden s jasnými a polojasnými dny a mrazy až k -17°C. Konečně! Napjatě vyhlížím, jestli náhodou nespatříme pižmoně, symbol národního parku Dovrefjell. Marně.

K poledni silnici přecházíme a za ní nás čeká hustý březový lesík, v němž je pro saně dost těsno. Mezi křivolakými stromky se nedá manévrovat, a tak při sjezdu padám, což končí další zlomenou tyčí. Zásoby materiálu k opravě se značně tenčí, a to máme Rondane, nejtěžší část trasy, teprve před námi.

Od chaty Hageseter stoupáme až do večera táhlým údolím. Na rozhlehlé náhorní planině přichází se soumrakem ostrý mráz. Kolegové s ultralehkým stanem opět zbaběle zalézají do bivakovací chatky. My s Ondrou obdivujeme miliony hvězd. První ranní paprsky nás zastihnou podupávající kolem ešusů. Rychle připravujeme čaj na celý den a vyrážíme překonat vrcholový hřbítek. Před námi se konečně otevírá výhled na vzdálené rozeklané vrcholky NP Rondane.

Po pláni zalité jarním sluncem sjíždíme k chatě Grimdalshytta. Idylka končí na horizontu, za kterým se nám otvírá pohled do hlubokého údolí. Stopa míří přímo dolů nečekaně strmým svahem. Navíc je nám jasné, že od potoka nás čeká neméně brutální stoupání. Na tomto kousku cesty dřeme nejmíň hodinu. K chatě dojíždíme splavení jako koně. Obědváme rozvalení na lavici, sušíme oblečení a vychutnáváme si siestu.

Údolí Grimsdalen a národní park Rondane

Po všech peripetiích nám široké údolí Grimsdalen připadá jako procházka růžovým sadem. Ticho, vzduch se ani nehne, slunce hřeje. Táhneme saně po zamrzlé hladině řeky, stopa se místy vine mezi ledovými krami. Z planiny odbočujeme do mohutného údolí sevřeného vysokými kopci tvořícími pomyslnou bránu do snové divočiny parku Rondane.

Před námi se tyčí majestátní dvoutisícovky – monumentální hory nám připomínají, jak obrovská a divoká je tahle ledovci ohlazená krajina. Sledujeme stopu skútru, která se prudkým obloukem zvedá vysoko do svahu. Z mapy je jasné, že zimní trasa zde kopíruje jinou linii než letní. Až výše zjišťujeme, proč: rozsáhlé plochy ledových ploten a ledopádů z neuvěřitelně modrého ledu jsou v zimě nepřekonatelnou překážkou.

Sjíždíme mnoho set výškových metrů k jezeru Rondvatnet a konečně nám dochází, že jsme dosáhli jednoho z hlavních a vysněných cílů. Čtyři kilometry se suneme po zamrzlé hladině jezera sevřeného strmými skalními stěnami pokrytými ledem. S otevřenými ústy obdivujeme tento ledový chrám. Výstižnější termín než „monumentální“ nenacházím. Focení je jen záminka k tomu, aby se opozdil za ostatními a sám si vychutnávám sílu tohoto místa. Cítím se jako v říši Andersenovy Sněhové královny.

Slunce zapadá a obloha i okolní vrcholy se barví do nachových odstínů přicházející noci. Soutěskou vane silný ledový vítr a na stožáru před chatu Rondvassbu se divoce třepotá norská vlajka. Ani dívčí hlasy nás s Ondrou ale nepřesvědčí, abychom se vzdali bivaku pod hvězdnou oblohou.

Údolím Illmanndalen k chatě Bjørnhollia

Ráno nás čeká mírumilovné údolí Illmanndalen. V letní mapě je vidět desítky jezer, po kterých ale ve sněhem zasypaném údolí není ani památky. Míjíme skupinu protijdoucích běžkařů a vyšlapanou stopou pak zvolna sjíždíme dolinou, která se zařezává do divoké krajiny. Stopa náhle odbočuje do svahu po letní trase a my tušíme nějakou zradu. Bez řečí nasazujeme pásy a dřeme do prudkého kopce. Kamarádi se vrhají do nejistého dobrodružství a šlapou stopu roklinou.

Setkáváme se u chaty Bjørnhollia, kam se každá dvojice dostala po zajímavých peripetiích. My si užili vzdušný traverz a ošemetný sjezd, druhý tým náročné brodění závějemi. Po obědě nás čeká závěrečný úsek – tedy překonat pásmo hor směrem na jih. Opět ztrácíme měřítko v rozhlehlé krajině – potok vytváří hluboký kaňon a dlouhý oblouk trasy nás nutí k dalšímu dlouhému stoupání. Pásy sundáváme současně s tím, jak se slunce kloní k obzoru. Napojujeme se na skútrovou stopu a jedeme po ní až do úplné tmy. Z hor začíná zase foukat, změna počasí je cítit ve vzduchu. Zakopáváme se v závětří dvou osamocených smrků. 36 km v nohách je cítit.

S úsvitem se začíná sypat sníh. Norsko se s námi loučí stylově. Z posledních zásob vaříme snídani a pak už rychle sjíždíme k jezerní plošině s upravenými stopami. Po více než týdnu potkáváme větší množství lidí a je to jasné – konec výpravy, osada Mysusaeter, se blíží.