Z Davosu až nad Kouzelný vrch. Pětihodinová mše za slávu trailového běhu

Nejprve a pro začátek si doplňme pár souvislostí, proč byste tak měli učinit. Davos leží ve výšce od 1560 metrů nad mořem, což jak milovníci vytrvalostních aktivit vědí, znamená přibližně hladinu, kdy se vám, běžným „nízkozemcům“, začnou v těle vyrábět červené krvinky, potřebné pro vylepšení tohoto výkonu.

Kouzelný vrch (Zauberberg) je jednou z nejdůležitějších knih německého spisovatele Thomase Manna. Odehrává se počátkem minulého století v luxusním sanatoriu pro nemocné tuberkulózou, ležícím (dodnes) kousek nad městem. Právě odtud můžete vyběhnout a uvědomit se ten nedozírný kontrast. Trýznivé až depresívní melancholie – z místa, nyní Horského hotelu Schatzalp – a vitálně tryskající svobodné a radostné energie – která vás exploduje vzhůru k horským štítům nad ním.

Ale hlavně a prostě, je tady nádherně!

Oč více vás samotný Davos při svém věhlasu může při první návštěvě až zklamat, možná nudnou městskou náladou přímo v centru, o to víc vás potěší okolní přírodou hnedle, co vykročíte za humna.

Strela, kam se podíváš. Hotel, ulice, hora, průsmyk, pleso, chata…

Ubytovali jsme se v komfortním, byť stroze zařízeném, hotelu Strela na Strelastrasse, jen pár kroků od centrální Promenady, stejně tak blízko od prvních modřínů, stoupajících vzhůru do severního horského masivu. Taktéž pár, možná tři sta, kroků vede k dolní stanici zubačky Schatzalpbahn. Vzhledem k tomu, co nás čeká a co se nabízí, se šikne ušetřit 304 výškových metrů a zhruba hodinovou štrapáci lesem po asfaltovém chodníčku do prudkého kopce. Za čtyři minuty a deset franků jsme nahoře.

Při vší úctě k dílu Thomase Manna, na zádumčivé a filozofické úvahy o konečnosti bytí, teď zrovna není nálada. Nad hlavou září slunce, po ránu i v polovině léta voní stále jiskřivý horský vzduch. Namísto zde případného morfia se chystáme odšpuntovat spíše gejzír endorfinu do žil. Jedno rychlé presíčko v 1861 metrech a můžeme vyrazit.

Nalehko, co to jde! Zapomeňte na pohory a batohy. Horský trailový běh jak známo, vyžaduje také úsporu materiálu. Těžší varianta počítá s lehoučkou vestičkou s kapsami, kam nacpete něco k snědku a pití, možná větrovku pro případ náhlé změny počasí a skládací hole. V té lehčí si vystačíte jen s pružným kapsovým opaskem okolo beder, ten pojme sváču i mobil, pro jistotu rukávy, kšilt a brýle, více netřeba. Samozřejmě lehké, ale pevné běžecké boty s tuhou podrážkou, řada značek už se na ně specializuje, ve sportovních supermarketech je nepořídit.

Začínáme stoupat po cik-cak ještě zpevněných cestách. Žádný kalup. Pozvolna chytáme rytmus dechu i úsporného rytmu nohou, tak příznačného pro běh v horách. Hlavně je moc nezvedat. A když se profil zvedne až moc, tak přecházíme do svižné chůze. Rychlost bývá často stejná, jde o pocit, anebo změnu zátěže svalů. Což se zejména při dlouhých horských výbězích hodí. Možná se budete divit, ale díky tomu jsou maratony v kopcích pro nohy „stravitelnější“ než ty po městské dlažbě, byť rovinaté, kde potřebujete dlouhý čas držet stálé stabilní tempo.

Ať jsi biker, nebo chodec… Kde traily patří všem

S přibývajícími výškovými metry se cesta zužuje až do kamenité stezky nebo vymletého koryta. Je třeba hledět na každý krok. Sem tam potkáme ovce nebo kozy. Sem tam bikera. Pozor, nezapomeňte, že ve Švýcarsku platí: Traily patří všem. Pěším i cyklistům. Proto si biker klidně křísne kotník o skalku, jen aby neohrozil pěšáka. Proto si chodec zavrávorá na hraně nad propastí, jen aby vám neomezil flow jízdy na kole. Všechno jde, když se chce! Žádné hlídače pořádku tady nepotřebujete.

Zhruba po hodince ubývá už i kleč a zbývá místy vyšisovaná tráva, místy jen kamenité moře. Dostáváme se k hřebeni, vrcholová stezka vede jeho po hraně. Směrem k západu se zapichuje do oblohy Schiahorn (2 709 m). Na něj se v zimě a na lyžích nedostanete ani z lanovky Parsenn, ta vás vynese k vedlejšímu Weissfluhjochu (2 685 m). Běžíme dál, ve šťastné euforii jako skotačící kamzičí mláďata, dokud dech stačí. Zezdola na nás mrkne modré oko Strelasee, průzračného horského plesa. No, však víte, co to znamená…

Seběhneme pár metrů, kecky a trenky dolů, chvilka zaváhání… Uáááááá! Kolik může mít teplotu? Deset… spíš šest, sedm. Jak to má být se správným zážitkem? Hlavně silný, že, tak se stává nezapomenutelným. Krevním řečištěm tepou vlny endorfinu, alpské slunce dává brzy zapomenout na koupel v nasekaných žiletkách.

Vyhopkáme ještě kousek vzhůru pro dokonalé zahřátí. V průsmyku Strela (2 353 m) nás vítá malá osvěžovna, Yvonne a Klausi ihned oceňují naše úsilí bohatým menu. Voňavé polívčičky, ručně točené Flammkuchen, Grisons, dortíky nebo čerstvý jablečný štrůdl… Objednat si druhé pivo, nikdo by mě odsud nedostal. Ještě že tu mají čerstvě pokoje na přespání.

Proč je seběh horší než výběh. Kdo nedostal křeč, ten tu nebyl

Zahajujeme sestup, zčásti vede pod lany lanovky, teď v létě osiřelými bez sedaček. Běžet se dá kopyty horského skotu vyhloubenými traily, anebo jen po travnatém svahu, zdobeném šutry všeho druhu. Jak libo. Někde dole pod námi je Davos, ale i tady třeba mírnit nadšení.

Znovu to zní méně zkušeným možná nečekaně, ale seběh bývá náročnější než výběh. Z pohledu svalového zatížení, především předních stehenních svalů i lýtek. Ale i technikou. Výkonnostně podobně připraveného běžce udoláte v seběhu, tam se rozhoduje. Pár kroků náskoku do kopce obvykle nic neznamená. Letět dolů náročným terénem je jako tanec. Po špičkách, s volnými kotníky, citlivě reagovat na povrch, volné nebo pevné kameny, navlhlé kořeny… k tomu zpevněné vnitřní svaly trupu, ruce vlající do stran na udržení balancu.

U půvabného vodopádu se napojujeme na Wasserfallweg. Odpoledne už rušný Schatzalp necháváme o kus dál, po chvíli se napojujeme na Schatzalpweg a šňěrujeme dolů. První davoská stavení ještě nejsou na dohled, když se ozve náznak kousance křeče v lýtku. Nutno se protáhnout, ale to už dáme. Vítá nás Marienkirche. Tohle byla naše živá skoro pět hodin trvající Mše za slávu trailového běhu. Do hotelu vcházíme s výrazem dlouho nevídaného zadostiučinění a blaženosti.

Tak co, posloužily předchozí řádky alespoň trochu jako inspirace? V nejbližším okolí Davosu naleznete nekonečně mnoho značených běžeckých tras všeho druhu – údolních, mírných, strmých, lesních, otevřených… V turistických centrech i sportovních obchodech jsou k dispozici mapy, kontakty na průvodce, dokonce i takové (Grüssi, Carin!), pro něž je trailové běhání v Davosu hlavní full-time džob. Zkuste to. A brzy můžete vyrazit do švýcarských hor, nejen sem, i na závod. Jako my – na Matterhorn. O tom čtěte příště!

Článek vyšel v magazínu SWISSmag č. 29 Podzim-Zima 2023/24

Související článek

Horské sporty

Visuté mosty a výhledy na nejdelší alpský ledovec: to je Swiss Alps 100 ultratrail

Trailrunningové závody přibývají jako houby po dešti, a tak je čím dál obtížnější si z obrovské...