Výlet do ledového hračkářství ve Víru

Co jsem měl možnost vyzkoušet: Grivel THE NORTH MACHINE CARBON, Ice Rock ASPEED, Petzl Nomic, Petzl Quark, Black Diamond Viper, AustriAlpin K.ICE.R, DMM Apex, Edelrid Riot, CT NORTH COULOIR, Cassin X-All mountain, Singing Rock Bandit

Moje dojmy – problém trochu byl, že podmínky byly příliš ideální, led plastický a tím pádem by v něm drželo i kladivo nebo motyka. S každým cepínem jsem lezl jednu, maximálně dvě cesty. 

Ergo cepíny Nomic a ruský karbonový speciál Ice Rock se s ostatními nedají srovnávat, protože se jedná o zcela jinou konstrukci cepínu. Ruský cepín je jistě lehčí než Nomic, ale zajímalo by mě, jak by se choval v ledu. My měli k dispozici pouze drytoolové hroty, a tak došlo jen na blbnutí ve visu.

Ostatní cepíny jsou srovnatelné geometrie a účelu použití. Ze všech nejdřív jsem vyřadil Simondy a Edelridy. Hlava je příliš lehká na lezení v ledu, i když kdybych takový cepín měl polovině 90. let, určitě bych byl králem Tater i Alp…

Petz Quark, DMM, Singing rock a Black Diamond bych zařadil do jedné kategorie. Liší se v detailech a co je v určitou chvíli výhodou, v jinou se stává nevýhodou (např. síla hlavice, tvar kladiva nebo lopatky, háček na přechytávání. prostor na hrotu u topůrka na zavěšování za ledové "květáky" apod.). DMM a Singing rock jsou si pocitově podobné váhou i vyvážením. Quarky jsou osvědčenou klasikou a jsou ze všech asi nejlehčí, u BD by mne zajímalo chování v mixech. Pro nalezení nějakých podstatnějších rozdílů by bylo třeba s každým cepínem prolézt několik set metrů různorodého terénu. Chybu ale člověk neudělá asi ani s jedním. 

Zajímavý a trochu kontroverzní objev pro mne byl karbonový Grivel. V ledu byl nejpřesnější a nejlehčí. Spíš chirurgický nástroj, než cepín. Snadno ovládatelný pouhým zápěstím našponované ruky. Trochu mne zarážela malá možnost hákování zavěšováním za velké ledové struktury (malý úhel v prostoru mezi hrotem a topůrkem), kterou jsme však neměli možnost vyzkoušet. Největší slabinou cepínu je však rukojeť. Plastový háček pod malíčkem je skutečně jenom pod ním a nekryje prst zepředu. Občas se stane, že malíčkem bolestivě narazíte, nebo při zaseknutí do oblé ledové boule vám nezbude nic jiného, než zatnout zuby a malíček si při zatížení přiskřípnout. Osobně mi chyběl i výraznější zobáček v půlce topůrka na přechytávání. Guma rukojeti je sice dobrá a cepín lze přechytit bez problémů i tak, ale se zmrzlejšíma rukama, nebo s bandaskama to bude podle mne handicap. Ale zase ta jemná prácička…

No, nevím. Kdybych měl možnost mít pod každou lanovou délkou sadu cepínů na výběr jako golfista má sadu golfových holí, z nichž volí tu nejlepší pro každý úder, po Grivelu bych určitě šáhnul, pokud by mne čekala velmi delikátní délka v ledu a na bolest by pro strach nebyl čas. Jinak by to  byl některý ze čtyř uvedených tomahavků. Kdybych se měl rozhodnout teď, se kterým z nich vyrazím do nějaké alpské stěny (pokud by mne tam protikovidové hlídky pustily), asi bych šáhnul po Singing rock Bandit, na které jsem zvyklý a vím, že nezklamou. Kdybych si ale mohl vybrat, na každou túru si vezmu jiný cepín a nejlépe do každé ruky od jiné značky, a po návratu vám napíšu další raport.

Lehké doplnění od Honzy Trávy Trávníčka a Miri Jirkové

Tráva: Není snadné doplnit něco, co je vlastně téměř dokonale popsané. Jen se pokusíme o náhled ze stran spíše kopcolezců a ne ledobijců jako je Stoupa, což je excelentní lezec na různých terénech. Je tedy ten pravý, kdo může hodnotit držení, hroty, shybování a podobné jiné taškařice. A taky ho to hrozně baví. Kdyby jste viděli jeho jiskřičky ve vočích, když se dostal na ledíky a mohl si zkoušet všechny ty různé hračky. I zub ho přestal bolet, když měl možnost lézt.

U nás je tomu trochu jinak. Nehledáme dokonalost zbraní pro mixy, vodní led či horské stěny. Ideální je univerzálnost a od každého něco trošku. Takže si každý musí říci, co od cepínů požaduje a kde a jak je nejvíce bude používat. Následně se můžeme bavit o tom, zda dobře drží, fajn se zasekává či je lehký či těžký. 

Za sebe musím konstatovat, že za těch pár let, co jsem se této disciplíně věnoval pouze okrajově, se neskutečně všechny firmy posunuly ve vývoji a nenašel jsem v našich testovacích modelech žádný výrazný průšvih. Něco na mne bylo moc lehké (nemám žádnou sílu, tak s tím musím mlátit), něco se lépe či hůře drželo, ale obecně jsou všechny výrobky bezva. Je však vidět, že Petzl nastavil vysoko položenou laťku již kdysi dávno a stále ji drží a asi ještě nějakou chvíli držet bude.

Můj favorit je sice lehce těžší, ale mnou mnohokrát odzkoušený SR Bandit. Coby člen SR teamu používám totiž dlouhodobě. Co těmto cepínkům přidává plusové body … je hlavně barva. Zelená jako Tráva.
Ještě se mi líbily ty modrý, ale již si nepamatuji, jak se s nima lezlo. No znáte to, s dlouhodobým pobytem ve vysokých nadmořských výškách ubývají vaše, tedy spíše moje mozkové buňky. Ale prostě byly pěkně modroučký.

Miri: Když kluci pod ledovou stěnou ve Víru vysypali tahačák s testovacím matrošem, vypadalo to jako klubko pestrobarevných mrazem ztuhlých hádků, kteří svým průzračným okem v jedovatě zubaté hlavě žadoněj o zahřátí. Nad námi se v měkkém světle nadcházejícího soumraku vznášely dvě běloučké jiskřivé okvětáčkované a orampouškované homole ledu a my si mohly vybrat, které pokroucence vezmeme na procházku jako první.  Začalo mohutné okukování, potěžkávání, zkušební záseky do vzduchu i ledu. Vybrat favorita, navázat a juhůůů, jde se na věc. Jakožto bytost bez nějakých hustokrutých ambicí, nerada plýtvající tou troškou síly, kterou ji příroda obdařila, na jistotu zaseknutí po sedmý zub, si nejvíc rozumím s lehkou zbraní vyváženou tak, aby se zasekla skoro sama, dala se věšet do předsekaných dírek nebo háknout za rampouch. Prostě styl „ty máš svaly, já mám čáry“. Takže nepočítám-li Bandity od Singing Rocku, které se mnou sdílejí jak byt, tak všechny výpravy za dobrodružstvím v horách, stali se mými oblíbenci na onen testovací víkend dneska už legendární Quarky od Petzlu a Vipery od Black Diamondu, které patří mezi oblíbence našeho fotografa Jakuba Cejpka:) 

Ve Víru už to sice letos taje, ale za rok to zase „nateče“!

Text: Dušan Stoupa Janák, Miri Jirková a Honza Tráva Trávníček

Foto: Jakub Cejpek