Nastoupila jsem do cesty. Spodní a na dotek chladná část skály splývala ve slabém svitu měsíce s neprůhlednou tmou. Pozorovala jsem svůj stín, který se ve světle čelovky mihotal na stěně, a snažila jsem se uklidnit před prvním pokusem ve stropu. Záhy jsem však zjistila, že mám cajky na špatné straně sedáku, a navíc se mi nepovedlo se pod převisem správně srovnat – helmou jsem narážela do skály, čelovka mi sklouzávala na stranu. Chyběla mi síla i technika a má sebedůvěra se rozplynula během pár minut. S neúspěchem jsem se tedy musela smířit už po necelých čtyřech vylezených metrech.
Těžké lezení ve stropě mě vyvedlo z míry, ale rozhodně jsem se nevzdala natrvalo. „Jednou se sem vrátím a vylezu to,“ říkala jsem si. Prozatím jsem byla spokojená i jen s pouhým pokusem o 5.12. Sbalily jsme zbytek věcí a vyrazily zpátky na parkoviště T-Wall. Vzduch teď v noci voněl jinak než při výšlapu nahoru během dne. Intenzivní a příjemná vůně spadaného listí a vlhké země nám nahrazovala omezený výhled. Scházely jsme mlčky a já jsem se zaobírala myšlenkou, jak by bylo skvělé tu cestu vylézt, ale přitom necítit žádný psychický tlak. V té době jsem lezla asi tři roky a jednotlivé cesty pro mě neměly žádný zvláštní význam. Umožňovaly mi hlavně si vyzkoušet, co umím, a přinášely mi spoustu radosti – ale to bylo vše. Tenkrát by mě nenapadlo, jak snadno se to časem může změnit. Dál jsme se s parťačkou šouraly dolů po cestě pokryté jehličím a světlo našich čelovek si pohrávalo se stíny stromů.
