Příběh volného lezení
Takové malé uvedení do historie volného lezení pro ty, kteří se o lezení teprve začínají vážněji zajímat, a ve kterém by si mohli pár zajímavostí či souvislostí najít či osvěžit i staří lezečtí mazáci.
Text: Redakce časopisu Montana
Foto: Petr „Pepe“ Piechowicz
V dějinách horolezectví existuje několik významných milníků. Prvním zlomovým dnem byl 8. srpen 1786, kdy na nejvyšším vrcholu západních Alp, Mont Blancu (4.809 m), stanuli pánové Jacques Balmat a Michael Paccard. Druhým památným datem je 24. červenec 1938, kdy horolezci Heckmair, Vörg, Harrer a Kasparek jako první lidé úspěšně zlezli obávanou severní stěnu švýcarského Eigeru (3.970 m). Nepochybně nejznámější událost v historii horolezectví se stala 29. května 1953, kdy Novozélanďan Edmund Hillary a jeho nepálský průvodce Tenzing Norgay stanuli na nejvyšším bodě naší planety, na Mount Everestu.
Historie volného lezení je neméně zajímavá a poutavá. Začíná u Rakušana Paula Preusse, který odmítal jakékoliv umělé pomůcky, často lezl sám a bez lana. Preusse našli v roce 1913 mrtvého pod severní stěnou Mandelkogelu. Dále určitě stojí za zmínku Bacharova návštěva v německé Frankenjuře, kde udělal cestu v devátém stupni lezecké obtížnosti (1981) a nazval ji na počest legendárního saxofonisty Johna Coltranea Chasin´ the Train. O tři roky později Wolfgang Güllich, který název pochopil jako výsměch odkazující na to, že místním tak trochu „ujel vlak“, vylezl ještě těžší cestu, nazval ji Hitchiking The Plane a vzkázal tak Američanovi, aby si stopnul letadlo.
V roce 1994 vylezla Lynn Hill, jako první na světě, během 24 hodin volně devítisetmetrovou cestu The Nose na legendární El Capitan v Yosemitském národním parku. A konečně v září 2017 vylezl Adam Ondra v norském Flatangeru nejtěžší skalní cestu světa v obtížnosti 9c. Bezpochyby nejlepší sportovní lezec současnosti popsal lezení ve Flatangeru následovně:
„Jde o lezení po granitické rule, což je určitě radikálně jiné lezení než po vápenci. Spoďáky, bočáky, obliny, občas madlo. Máš místo prstů jen zámky a všechny jiné chyty, než lišty jsou tvoji nepřátelé? Pak tu bude těch nepřátel víc než dost, protože lišt je tu méně než krápníků v Krase (ano, pár lišt tu je, ostatně pár krápníků v Krase taky). Padesátimetrové prásky ve stropě je třeba si rozdělit na menší části, protože jinak ti nestačí ani předloktí Pepka Námořníka. Zde přichází na pomoc kolena. Nákoleníky se stávají povinnou výzbrojí na válčení v těžkých cestách, lezení se stává sprintem mezi „nohandy“ v kolenech a následným odpočinkem v nich. Oba aspekty vyžadují jednu společnou věc – sebedůvěru. Pustit se rukama, uvolnit tělo a viset jen za malý výstupek, který se nemilosrdně zadírá do kolene. A lézt rychle…“
Zrození volného lezení
První horolezci měli jediný cíl – vrchol. Nějaké etické principy při lezení je vůbec nezajímaly. Ne proto, že by byli nějak zvlášť necitliví, ale prostě proto, že si podobné úvahy vůbec nepřipouštěli. Prostě tak, jak u nás ještě před pár desetiletími nikdo neřešil, že je dobré třídit odpad a ne všechno co hoří, se má házet do kamen, tak nikoho ani ve snu nenapadlo řešit nějakou etiku výstupu. V čase, kdy se plošiny na výškové stany na jedné expedici dokonce střílely dynamitem, lidé stoupali na vrcholy s kyslíkovými přístroji (uvádí se, že s takovým přístrojem je pociťovaná výška asi o 2.000 m nižší než ta skutečná) a nikdo neřešil, že když už nemůžu dál, odsednu si v nejbližší skobě, se pomalu začala rodit změna. Lezcům začalo docházet, že takovým způsobem se dostanou kamkoliv si jen zamanou. A to je ale vše. Že je nutné se zaměřit na styl samotného výstupu. Že jištění tu máme proto, aby nás chránilo v případě pádu, ne aby nám výstup jakkoliv usnadňovalo.
„Cvičné skály“, zpočátku sloužící výhradně k tréninku, se staly cílem samy o sobě. Už nešlo jenom o nejvyšší kopce, ale i o co nejtěžší cesty výstupu. A co víc, našli se i tací, kteří se spokojili jenom s popolézáním po velkých balvanech, tedy v relativně malé výšce nad zemí. John Gill, americký gymnasta a lezec, který se v padesátých až sedmdesátých letech minulého století intenzivně fyzicky i duševně připravoval na konkrétní lezecké problémy, je dnes považován za prvního čistě sportovního lezce a zakladatele boulderingu. Jeho shyby na jednom prstu, váha ve visu na jedné ruce, vysušování si rukou magnéziem apod. inspirovaly i mnoho dnešních šampiónů.
V roce 1975 začal německý lezec Kurt Albert označovat ve své domovské lezecké oblasti, Frankenjuře, cesty, které vylezl bez použití umělých prostředků, malou červenou tečkou. Dodnes se takový styl přelezu nazývá RP (z německého Rot Punkt). Zrodilo se volné lezení a mezi odbornou veřejností se začala skloňovat jména úspěšných lezců, jakými byli Güllich, Arnold, Glowacz, Edlinger, Moon, Moffatt a také lezkyň - Hill, Destivelle a Patissier… Přidávají se další a další. Lezení už není jen tajemným dobrodružstvím. Je to sport.
Stupně obtížnosti
Shrnuto a podtrženo, dnes, když někdo řekne, že na skále či kameni vylezl nějakou cestu, myslí tím, že jí vylezl přesně v duchu Albertova přístupu k věci. Drobný rozdíl může být snad jen v tom, zda si jistící pomůcky nesl s sebou, nebo už byly v cestě umístěny (v těžkých převisech to tak bývá). Každopádně se lezec dole navázal na lano a pouze vlastní silou vylezl až na konec cesty. Nikde si neodsedl, byť ke krátkému odpočinku, nikde se žádného jištění nechytl, a to ani řetězu na konci cesty. Všechno ostatní (lano shora, odsedávání do něj atd.) není dnes považováno za přelezení cesty. Ještě více než RP se oceňuje sportovní hodnota OS (z anglického on sight) přelezu. Jde o takový druh přelezu, kdy lezec dopředu cestu nezkouší a nezná ji. Prostě má jen jeden jediný, první pokus. Snad všichni lezci vykazují rozdíl několika výkonnostních stupňů mezi tím, co dokáží vylézt na OS a co dokáží nacvičit. OS přelezy se používají i na závodech, kde jsou všichni závodníci drženi v takzvané izolaci, aby neviděli, jak si s obtížemi cesty poradili jejich konkurenti.
O tom, jak prudký prodělalo v posledních desetiletích lezení rozvoj, svědčí i stupnice obtížnosti. Používá se jich několik a převody mezi nimi nejsou vždy úplně ideální, pro účely tohoto článku ale stačí uvést, že byl-li Kurt Albert jedním z prvních, kdo přišel s názorem, že standardní stupnice obtížnosti mezinárodní lezecké federace UIAA si se šesti stupni nevystačí a je potřeba ji otevřít a zavést další stupeň (mimochodem, dodnes je stupeň VII UIAA považovaný za jakousi nepsanou hranici vstupu mezi skutečné lezce – bez tréninku ji nevylezete), dnešní nejtěžší světové výstupy se pohybují ve dvanáctém stupni této stupnice, přičemž stupeň jedenáctý už byl vylezen i ve stylu OS. Kouzlo a zároveň potíž hodnocení lezeckých výkonů spočívá v tom, že jednotlivé stupně jsou v ní řazeny ordinálně. Takže asi tak, jak umíte říci, že stříbrná medaile je víc než bronzová, ale méně než zlatá, a už neumíte říci o kolik, stejně tak každý lezec prostě cítí, že „sedmička“ je těžší než „šestka“, ale není zde žádný přesně definovaný rozdíl. Menší chyty, větší převis, nějaká spára, ze které kloužou ruce, nějaké překulení do boku, špatné stupy? Rozdíl tam je, ale nedá se přesně měřit. Samozřejmě, že nejtěžší stupně definuje vždy špička dané lezecké generace, nicméně komplikovanost měření lezeckých výkonů a absence jasných kritérií dlouho bránila lezení vstupu na olympiádu.
Trendy se skal se přesouvají i do hor. I zde se leze co nejvíce volně, alpským stylem (tedy nést si vše s sebou a vylézt na horu bez cizí pomoci, bez kyslíku…). Nejde-li o nějaký pěkný výstup v málo lezené stěně, nechávají mnohého lezce výstupy na osmitisícovky klasickými cestami poměrně chladnými. Tedy, ne že by se tam rád někdy nevypravil, ale je mu jasné, že v průvodu lidí jdoucích vyšlapanou cestou a jistících se po předem natažených lanech s tím, že když se všechno vydaří, bude co možná nejvýše a o pár set tisíc chudší, to už prostě není ono.
Lezení prodělává boom. Jde o mladý a čím dál populárnější sport, kladoucí nároky na koordinaci celého těla. Navíc, protože poměřujete vlastní schopnosti se zemskou přitažlivostí, stojí všichni, obrazně řečeno, na stejné startovací čáře. Kolik znáte jiných sportů, kde se může úspěšně měřit třeba čtrnáctiletá dívka se třicetiletým mužem?
Neradi se chválíme, radši bojujeme s gravitací. Máme-li se popsat jednou větou, potom:
"V češtině nejdéle vycházející časopis pro všechny, kteř poznají skobu od karabiny."
Více na: www.montana.cz
Zvýhodněné předplatné pro členy Alpenvereinu
Jste-li členem Alpenvereinu registrovaným prostřednictvím kanceláře OEAV.CZ, můžete si předplatné časopisu Montana objednat s výraznou slevou!
Bližší informace >