Moje první osma, aneb proč je prima nepodcenit pojistku

Povinnou týdenní karanténu jsme strávili v české hospodě, v hotelu a v jeho těsném sousedství, kde se 
daly koupit poslední prvky výbavy zapomenuté doma, stejně jako poslední jídlo na kopec. Už jsme postupně poznali všechny číšníky, recepční, lazebníka i kuchaře, začínali jsme se těšit na akci. „Nemám úplně dobré zprávy”, zahájil ale Tráva konverzaci posledního večera v hlavním městě Nepálu. „Trek z Káthmándú není průchozí. Monzun furt řádí a ta cesta je na několika místech přerušená rozvodněnýma řekama. Jediná šance na to se dostat někam pod bejz je mixér.” Naše cesta z hlavního města Nepálu pod Manáslu tak nabrala nečekaný směr a my vyrazili autobusem co nejdál to jde a odtud jsme pak letěli vrtulníkem. Výšku jsme tak nabírali poměrně rychle a v základním táboře jsme se ocitli po pouhých čtyřech nocích od opuštění Káthmándú. Právem jsem se první noci v takřka pěti tisících obával. Byla to nejhorší bolest hlavy, jakou jsem kdy zažil. Nechápal jsem, co se děje. Byl jsem doslova zoufalý, svíjel jsem ve stanu v křečích, co pár minut. Následující dva dny stály celkem za starou belu, bych tak řekl. Saturace kyslíku v krvi nepřekročila 74%, bolí mě hlava, jsem unavený a je hnusně.

Po třech dnech v základním táboře spím konečně dobře. Hodinky si to tedy nemyslí, ale mám i v noci saturaci na 84%, dobře jím, hlava mě nebolí a mám zas konečně takovou tu radost ze života. Oblékl jsem se do těch obřích bot jako kocour Mikeš, dal si snídani a vypil všechno kafe, co bylo k mání. Kuchař nám na cestu přibalil pár vařených brambor se solí a uvařené vajíčko. Tolik radosti do kapsy! Vyrazil jsem nahoru sám. Cesta do C1 je doslova příjemnou odpolední procházkou. Na konci je sice menší strmý výšvih, ale ten netrvá dlouho. V táboře nás bylo odhadem několik desítek a pro mě to bylo jednoznačně nejkrásnější místo celého výstupu. Tábor sedí na obří sněhové převěji naproti Naike Peak (6416), hluboko v údolí je vidět tábor základní. S večerem klesly mraky do údolí a my se objevili nad nimi. Zavládl takový příjemný klid. Dvě noci v prvním táboře utekly jak voda a my vyrazili konečně do dvojky. Bylo to skvělý! Konečně jsem mohl mlátit cepínem do ledu, což sice neumím dobře, ale o to víc mě to baví. Konečně se mačky zakusovaly předními hroty do ledopádů, konečně jsem použil jümar, konečně to všechno… slunko svítilo, jako by nemělo rozum, nefoukalo a viděli jsme podle mě až na konec světa a ještě kousek dál. Stoupalo se nám krásně, užíval jsem si každý krok! Když jsme došli do obávaného traverzu, uprostřed jsem se zastavil a díval se na ty obří ledové stěny nade mnou. Hustý! Tohle se urvat, nezbude tu z nás ani mastnej flek, natož hrobeček! Bylo to impozantně brutální, udělal jsem pár fotek a pak rychle cupital do něčeho, čemu jsem sám sobě říkal bezpečí.

Za hodinku už jsem se prodíral stany v druhém výškovém táboře. Hotovej, ale v cíli. Mára tu na mě čekal, postavil nám stan. Kdo nikdy nebyl takhle vysoko, neví, co tohle znamená. “Děkuju kamaráde!”, házím bágl na zem a padám na dno stanu. Dýchám, tedy spíš snažím se popadnout dech. Mára mi rychle podal jeho regenerační nápoj a kafe. Je to parťák, jakého tady potřebuju a ani netuším, že mu to všechno budu moci brzy vrátit. Jen co jsem se rozdýchal, napil a uklidnil, vyndal jsem drona. Byl přesně ten čas na to letět, dvě desítky minut do slunka západu. Odstartoval jsem před stanem, ale pro vlastní let jsem si zalezl hezky pěkně dovnitř, abych viděl dobře na displej a aby mi tolik nemrzly prsty. Byla to nádhera! Před očima mi ubíhaly nádherné scenérie okolních hor, sotva jsem při tom lapal po dechu, stejně jako Mára, který mi tu a tam pokukoval přes rameno ve stanu. Po dvou nocích tady jsem se odhodlal ke strmému výstupu do třetího tábora.

Hrozně mě to bavilo, limitoval mě jen dech. Může se to zdát být úsměvné, ale vzdálenost, kterou jsme za dvě a čtvrt hodiny „vyběhli“, činí pouhých 750 metrů!, převýšení je pak 400 metrů. Po kolena ve sněhu v strmém svahu, s nedostatkem kyslíku, zamlženýma brejlema, ale s radostí.  Přestože sněžilo a byla mlha, přesvědčil jsem sám sebe v rychlý vzlet. Drona jsem přistával tak, jako vždycky. Do ruky, kterou mu nastavím na přistání jako takový přenosný heliport. Viděl jsem drona, jak dosedá přímo do dlaně, ale najednou všude začala stříkat krev. Krev byla zjevně moje, lehce prokřehlé prsty nebyly tak citlivé a nebolelo to příliš. Vypnul jsem rychle dron a pozoroval tu spoušť. „Asi se mi jen nějak zatočila hlava…“ uklidňoval jsem sebe i ostatní. Rychlá kontrola vrtulí, pak utřít krev z dronu a strčit posekané prsty do sněhu. Miri měla u sebe naštěstí náplasti a já si vybral tu s jednorožcem, to je jasný. Za pár minut jsem se již chlubil obrázkem kamarádům o pár desítek metrů níže. V tu chvíli nám to přišlo ještě jako dobrá legrace. 

“Hele, Tenzingu, proč, když už tady musí být dvě lana, proč jsou úplně stejný? Vždyť se to hrozně plete…”, postěžoval jsem si při slanění věrnému šerpovi. “Příteli, tady je jenom jedno lano…”, překvapil mě obratem. A opravdu. Stačilo zavřít jedno oko a druhé lano zmizelo. najendou si uvědomuju, že už nějaký čas vidím pod sebou čtyři nohy, mžitky před očima a že špatně odhaduju prostor. Cesta do C2 vede naštěstí sněhem, tam se dá šlapat tak nějak naslepo, ale raději se jistím osmou, co kdyby.

V bejzu se nic nezlepšilo. Zkusil jsem kafe, jídlo, odpolední spánek i himálajský univerzální lék - colu. Nepomohlo nic. Večer jsme si pustili film, viděl jsem ho dvakrát vedle sebe. Tak, třeba to přejde do rána, spíme dneska o kilometr a půl níže, to by mělo pomoct. Nepomohlo ale nic. Tráva popadl satelitní telefon a vytočil specialistku na horskou medicínu. Dal mi ji na ucho. Po tom, co jsem jí vysvětlil svůj problém, nastalo dvě minuty dlouhé ticho. Ona mi postupně a jasně vysvětlovala, co se stalo s mým tělem. Všechno, co říkala, dávalo smysl. Nemohl jsem odporovat, nemohl jsem nesouhlasit. Strašně moc jsem si přál, aby na konci toho telefonu zaznělo nějaké ALE. Nějaké řešení. Nepřišlo žádné. Přišla jen studená věta na závěr: “Expedice pro Tebe jednoznačně končí, nemůžeš za to, ale je to tak. Nahoru už nesmíš, pro věci si pošli kluky!”. Ticho. Poděkování a další ticho. Zavolali jsme ještě druhému lékaři, který mě sice optimističtěji, avšak se stejným názorem, distancoval. Bylo po všem. Spadla klec. Svět se najednou otočil o trochu rychleji. Zavládlo ticho a já slyšel svůj vlastní dech.

Neříkám, že se mi nechtělo brečet. Chtělo. Ale ustál jsem to. Jsem přeci dospělý chlap, je to jen kopec. U snídaně se mě nikdo nemusel ptát, zda je to lepší. Mlčky jsem pozoroval kamarády, jak se balí na vrchol, který jsem jim v tu chvíli ani nezáviděl, jen jsem jim jej strašně moc přál. Ráno jsem však viděl, že nejsem v problémech sám. Mára vypadal jak smrt. Na obličeji mu vyrazila šedá vousiska, tváře se mu propadly, stejně jako jeho oči, které zmizely kdesi hluboko v jeho lebečních kostech. Nemluvil, třásl se zimou. Sotva stál, byl pohublý, pohrblý, slabý a nebyl to Mára. Byla to troska. Ani jeden z nás nemohl dolů sám. Já bych se zabil pádem, on neměl sil. Vrtulník jsem zavolal já a čekali jsme na něj dlouhé dva dny. Tak dlouho trvalo, než se v mracích nad bejzem udělala alespoň minimální díra v oblačnosti. Pilot byl neuvěřitelný machr, nechápu, že šel do takového rizika. V triku a v džínách, s kyslíkem zavedeným přímo do nosu, aby neztratil saturaci, vystoupal do bejzu a naložil nás oba. Ještě jsem se rychle stihl obejmout s Miri a s Trávou. Jen co se s náma mixér zvednul, Marek pomalu usínal. Jen jsme si dali pěst a ruku. Teď už to bude dobrý, kámo! Hodinový let za víc jak pět tisíc dolarů Mára prospal v péřovce. Já se kochal tou nejkrásnější krajinou hlubokých roklí, které jsem viděl tu dvakrát, tu třikrát.

Přílet na letiště byl hustej. Sedli jsme na plochu pro vrtulníky, kde už na mě čekalo houkací auto. Narvat do něho našich skoro sto kil bagáže byla legrace a já už ležel na lůžku. Jednak to vyžaduje protokol, jednak nebylo jinde místo. Rvali jsme to v protisměru na houkačkách, i když řidič viděl, že to není třeba. Příjezd na urgent, vyšetření. Udělali mi EKG, změřili tlak, saturaci a mladá hinduistická sestřička mě odebrala nervózně krev. “Hele, lidi, jste strašně milý, ale já vidím dvakrát, jo? Moje tělo je v pohodě, o to se nestarejte, ale nechcete se mě podívat na oči, nebo do mozku, nebo něco takovýho?”, zeptal jsem se konsilia mladých lékařů, kteří mě obklopili jako dvanáct měsíčků. Mudrovali, mudrovali a poslali mě na rentgen plic že bych tam mohl mít vodu. Když jsem už byl na svém pokoji, vysvětloval jsem mladému lékaři svůj problém. Vyndal tužku a zeptal se mě, kolikrát ji vidím. Krásná sestřička mi podala prášek. “Prosím, na co to je?”, zeptal jsem se. “Na bolest hlavy, pane….”, odpověděla stydlivě. “Mě hlava nebolí”, snažil jsem se oponovat. Ona, s očima zabořenýma do podlahy odvětila jen: “Tak s tímhle práškem už Vás nebude bolet vůbec”. Sežral jsem ho a zabořil se do postele. Zrak mi začal s příletem do nižších poloh vracet takřka ihned. Normálně jsem začal vidět po třech dnech. Měl jsem štěstí.