Magdalena Habernig o ženách v Alpách

Magdo, těší nás, že máme příležitost s tebou mluvit. Jste osobou, díky níž můžeme v horách použít slovo „my“! Neexistují žádné ženy, žádní muži, velmi zkušení horolezci, méně zdatní průvodci atd. V horách jsou si všichni rovni. Například vůči přírodním živlům. A ty to také mnoha lidem vysvětluješ. Řekni nám něco o sobě, svém dětství. Kdo tě ovlivnil?

Mám dvě sestry, jednu starší a jednu mladší. Jenom já jsem taková fanatička do horolezectví. „Nakazila“ jsem se ve třinácti díky jednomu velmi aktivnímu předsedovi Alpenvereinu a malému kroužku přátel v AV. Do té doby bylo moje dětství velmi hezké a „poklidné“. Podnikali jsme s rodinou mnoho výletů do přírody. Už od malička jsme se svobodně a nenuceně učili mít přírodu rádi. Poprvé jsem se setkala s povoláním horského průvodce jako teenager během legendárního týdne na horách pro děti a mládež, který organizoval Alpenverein v Lienzu. Inicioval ho náš předseda Walter Mair a již tradičně ho vedl legendární horský průvodce Peter Ponholzer, kterého jsme bezmezně obdivovali. Tehdy mi připadalo jako nedosažitelný dětský sen, že bych jednou toto povolání mohla sama vykonávat. Když o několik let později můj tehdejší partner absolvoval výcvik horského průvodce a já ho jako studentka směla doprovázet na mnoho horských túr, najednou jsem si uvědomila, že je to moje vysněné povolání! Ve výcviku se to zmiňuje jen okrajově, a ne každému zájemci je jasné, že povolání horského průvodce je velmi sociální profese.

Přestože jsme v horách často daleko od ostatních, v odlehlé oblasti? Je sociální charakter této profese určen odpovědností za jiné lidi nebo například nutností rychlého navázání kontaktů?

Řekla bych, že v žádném jiném kolektivu nemáte se svými zákazníky (my jim ale říkáme hosté a z mnoha z nich se stanou přátelé) tak úzký vztah a nezažijete tolik intenzivních chvil jako při pobytu v horách. Visíme na jednom laně a nejenže host vydá svůj život do mých rukou, ale také já sama musím mít plnou důvěru ve své hosty. Když trávíte noci v táboře s někým, kdo chrápe, počasí nevypadá ani trochu na to, že by se vám mohlo podařit zdolat vrchol, pečlivě naplánovaná túra se musí kompletně přeorganizovat a čím dál víc si přejete mít své vlastní soukromí, pak se mi velmi rychle, „jako blesk z čistého nebe“, vybaví odpověď na tuto otázku. Právě tehdy, když se nám povede krásná túra a některým hostům se dokonce splní jejich životní sen a dostanou se do přírody, o které ani netušili, že ji zde v Alpách (ještě) máme, a poté si společně nadšeně přiťukneme v bezpečí horské chaty, abychom oslavili právě zažité dobrodružství. O takových příbězích jste snili a možná, že na ně budete vzpomínat po celý život. Zážitky, které byste sami – bez mého odborného vedení - (takto) nemohli zažít. Mojí náplní práce je „plnění snů“ a „péče o zdraví“.

Krásně řečeno. A co považujete ve své práci za důležitější – přírodu kolem vás a kontakt s ní, nebo neustálý pohyb a sportovní a fyzické výzvy?

Jak už jsem zmínila, příroda a životní prostředí pro mě byly vždy velmi důležité. Když jsem byla v teenagerském věku, stal se ze sportu můj koníček. Díky svému bydlišti uprostřed hor jsem se vždy pohybovala ve volné přírodě. Teprve mnohem později jsem se začala věnovat také lezení v hale. Příroda a čerstvý vzduch jdou ruku v ruce s pohybem. Ochrana přírody byla vždy důležitá a pro mě je čím dál důležitější. Z tohoto důvodu jsem také absolvovala výcvik jako ranger národního parku Vysoké Taury. Na „dovolené“ se moc ráda věnuji horolezectví, například v Arcu nebo jiných letoviscích u moře. V zimě ve volném čase chodím na skitúry, ale ty jsou většinou trochu strmější a vyžadují odvahu... Dostat mě zpátky na zem dokáží jen moje neteře a synovci, v tu chvíli jsem s velkou radostí tetička na 100 %. I když samozřejmě mám chuť je brzy vzít s sebou do hor (a pomalu s tím začínám). (smích)

Zdá se, že takové zaměstnání nebo dokonce takové výpravy jsou doménou mužů?

Mužská doména – ano, ale v roce mého výcviku 2010 už jsem nemusela fungovat jako průkopník

Dříve se myslelo, že mnoho sportovních aktivit jsou čistě mužské a pro ženy nebezpečné. Horolezectví by tedy ženy měly praktikovat umírněně a opatrně.

Ženy jsou zde dnes akceptovány a respektovány. Když svoji práci děláme dobře, často nás kolegové rádi vidí a - to je můj dojem - pořád nás ženy berou jako něco výjimečného. To samé platí pro hosty. Na 100 % nám důvěřují - vědí, že musíme absolvovat náročný výcvik, ve kterém nezáleží na tom, zda jste žena nebo muž. Ani příroda totiž mezi námi nedělá žádné rozdíly.

Je to slučitelné s rodinou nebo vztahem?

Práce horského průvodce zahrnuje mnoho různých aspektů a je jich čím dál více, nabídka se stále rozšiřuje. Moje současné působiště (Západní Alpy a vysokohorské túry) je asi pravý opak nabídky pro rodiny s dětmi, ale je možné pracovat jako horský průvodce v regionu, a tak být dříve a častěji doma. V každém případě toto „trochu jiné povolání“ vyžaduje velké pochopení partnera i rodiny.

Odkud čerpáš svou duševní sílu?

Svoji duševní sílu čerpám ze stejných zdrojů jako motivaci k výkonu této profese obecně. Moji hosté mi dodávají sílu - jejich vděčnost a radost.

Máte nějaký vzor?

V horolezeckých kruzích ne, tam obdivuji jen výjimečné výkony. K mým vzorům patří všichni lidé, kteří našli štěstí a spokojenost a jsou vděční za to, co mají. Jsou to zejména mí rodiče a již zmíněný předseda Alpenvereinu Lienz Walter Mair.

V horách prožíváme spoustu emocí. Různých. Můžeš nám prozradit, co se tam děje a proč? O jakých zajímavých zkušenostech nám můžeš něco povyprávět?

Samozřejmě, že takových příběhů existují tisíce... Ale výjimečný zážitek jsem měla s jednou návštěvnicí s velmi pozitivním přístupem k životu, která ráda zkouší i „nemožné“. Bylo to na začátku srpna, několik dnů po prudkém nástupu studené fronty a s velkým množstvím nového sněhu na horách.

Na začátku srpna? Uprostřed léta?!

Ano. Náš vysněný cíl Matterhorn pokrývala silná vrstva sněhu a všichni nás zrazovali od pokusu o výstup. Rozhodly jsme se, že si obrázek o situaci uděláme přímo na místě. Při svém průzkumu jsem zjistila, že na horském hřebeni ještě pořád leží velmi mnoho sněhu, ale že je dobře rozložený. Protože trasu na „Horu“ dobře znám, rozhodly jsme se, že se přesvědčíme, jak daleko se můžeme dostat a že nám jde hlavně o to, mít Matterhorn téměř pro sebe. Samozřejmě, že podmínky nebyly snadné. Musela jsem daleko více jistit a být ještě opatrnější. Nešly jsme ale do žádného rizika. Mně osobně připadají horké dny se stovkou dalších horolezců nebezpečnější. Tento den se nám splnil sen. Ještě pořád nemůžu uvěřit tomu, že my dvě ženy jsme 15. srpna byly jediné lanové družstvo, které dosáhl vrcholu.

Takže takový „zimní“ výstup uprostřed léta.

Ano, i tak se to dá říct (smích).