Dolorama, dálková trasa s pěti hvězdičkami

Krátký popisek v úvodu článku nám bohatě stačil ke spontánnímu rozhodnutí, kam vyrazit na prodloužený víkend. Pro ty, co nemají místopis Alp v malíčku doplňuji, že údolí Eisacktal spojuje Brixen a Bolzano a vede jím rušná dálnice klesající na jih z Brennerského průsmyku.

Pravdou je, že hlavní roli v našem rozhodnutí se na Doloramu vydat, hrál kromě snadné dostupnosti z ČR především její mnohoslibně znějící název. Pět hvězdiček jsme jí dali až zpětně, když jsme vzpomínali, kolikrát nás dokázala příjemně překvapit. Ty čtyři dny totiž neměly slabé místo.

4 dny, 61 kilometrů

Dálkových tras přibývá jako hub po dešti, a to nejen v Alpách. Často jsou však projektovány i na 10 či 20 etap a je tedy obtížné na nich vybrat dílčí úsek, který přesto splní očekávání kvalitní víkendovky – tedy rychlý nástup, chůzi bez zbytečného klesání do údolí s opakovaným nabíráním výškových metrů, a hlavně snadnou možnost se vrátit do výchozího bodu k autu. V tomto směru nám Dolorama přijde skvělá. Trasa je připravena na 4 dny a jak napoví pohled do mapy, snadno si lze jednotlivé etapy prodloužit, kdyby se základní verze o délce cca 15-20 kilometrů jevila nedostatečnou.

Tím, že Dolomity máme poměrně prochozené a většinu nejznámějších via-ferrat zlezených, uvítali jsme možnost se na známou krajinu podívat z úplně nového úhlu. Navíc, jak Alpy během let víc a víc poznáváme, uvědomujeme si, jak těsně jsou hory spojené s lidmi, kteří v nich po staletí žijí. Popis Doloramy i v tomto směru vypadal zajímavě, neboť hned u první etapy bylo vyzdviženo téma Lüsenské pastviny (Lüssen Alm), jako jedné z největších náhorních planin Jižního Tyrolska. Nepředstavujte si ale nějaký travnatý palouk se salaší uprostřed! Jedná se o rozsáhlou oblast vysokohorských pastvin, na nichž dosud hospodaří přibližně 80 sedláků. Louky pokrývají i poměrně strmé svahy z obou stran táhlého hřebene. A k tomu ta panoramata!

Pastviny jsou zajímavé i z historického hlediska: byly zde nalezeny stopy po odpočívadlech lovců z doby kamenné. Stará hraniční cesta, zvaná Konfinweg, rozděluje rozsáhlou oblast vysokohorských pastvin na menší severní oblasti patřící k obci Rodeneck a zbývající rozsáhlou oblast vysokohorských pastvin Lüsner Alm, kterou uzavírá výrazný vrchol Astjoch (2 194 m).

Další zajímavostí je kaple na Pianer Kreuz, jejíž základní kámen posvětil tehdejší kardinál Joseph Ratzinger – při své návštěvě Bressanone (Brixenu) v roce 2008, jako papež Benedikt XVI., kapli požehnal z vrtulníku. U kaple končí „Stezka stvoření“ po níž prakticky souběžně vede prvních 6,5 km Doloramy z parkoviště v Zumis. Osm zastavení ilustruje biblický příběh stvoření a vybízí k zastavení a pokochání.   

Příjezd na začátek túry

K alpské pastvině Rodenecker-Lüsner Alm se nejlépe dostanete speciálním autobusem Almbus, který v létě jezdí každou hodinu z nádraží v Mühlbachu až k parkovišti Zumis. Případně můžete jako my přijet autem: z Mühlbachu směrem na Rodeneck a podle značení až k placenému parkovišti Zumis. Auto zde navzdory odlehlosti místa v nadmořské výšce 1 740 m můžete nechat bez obav pod kamerami. Automat umožňuje platbu kartou (4€/den). Pro návrat můžete zvolit buď zmíněný bus anebo taxi.

Etapa první, zpestřená vynikající kuchyní

Úvodní kilometry od parkoviště Zumis jsou spíše parkovou procházkou než horskou túrou. Louky střídají modřínové hájky a smrkové lesíky, značka opouští širší cesty jen neochotně. Výhledy se střídavě otevírají na severní i jižní stranu hřebene, romantiky s citem pro malebno nadchnou usedlosti a dřevěné seníky. I tyto drobné stavby jsou dotaženy do detailu, velké usedlosti jsou pak ztělesněním výrazu „rustikální“. Na některých je možné si koupit vynikající sýry, špek a další typické produkty včetně domácího chleba.

Na další úroveň pak kulinářský zážitek posouvají hospsodářství, v nichž najdeme restauraci anebo i možnost ubytování. I kdybyste přechod Doloramy chtěli absolvovat v módu „on-budget“, tady se vyplatí sáhnout do měšce a vychutnat si typické pokrmy lidí trávících v horách celý život. Nejsou to žádná komplikovaná jídla, v podstatě představují jednoduchost dotaženou k dokonalosti. Z degustování jihotyrolské kuchyně si koneckonců můžete udělat i plán – stačí si každý den na oběd či večeři dát jedno zdejší jídlo:

• Knödel (Canederli): tradiční knedlíky ze ztvrdlého chleba, mléka, vajec, bylinek a případně i masa. Mohou být slané i sladké.
• Speck
• Käsespätzle (Kërtoflkësnöcke): domácí těstoviny smíchané se sýrem a podávané s praženou cibulí.
• Schlutzkrapfen: těstoviny plněné směsí špenátu a tvarohu, někdy i bramborami, podávané s máslem a parmazánem.
• Gulasch: hovězí guláš s cibulí, paprikou a rajčaty, často podávaný s knedlíky nebo bramborami.
• Apfelstrudel: tradiční rakouský zákusek se skládá z vrstveného těsta plněného nakrájenými jablky, rozinkami, skořicí a cukrem. V Jižním Tyrolsku se často podává se šlehačkou nebo vanilkovou omáčkou.

S gurmánskou zastávkou neotálejte, podobných podniků se vzdáleností od výchozího bodu rychle ubývá. Úvodní úsek je vlastně takovou výjimkou těšící se velké popularitě i mezi místními, kteří sem míří zejména o víkendech na nenáročný výlet spojený s tradičním obědem. Naším tipem je usedlost Kreuzwiesen Alm. Návštěva s sebou sice nese ztrátu cca 200 výškových metrů při odbočce z hřebene, ale stojí za to, pokud oceníte fantastický interiér a geniální kuchyni.

Takže takto jsme si s rozzářenýma očima užívali prvních asi 12 kilometrů, abychom si po strmém výšvihu na vrchol Campill (2 190 m) najednou uvědomili, jak blízko máme horizont ježící se siluetami typických dolomitských věží. A tady to pravé teprve začíná! Stezka se klikatí po travnatém hřebeni, nezřídka se za zatáčkou vyloupne jezírko nebo zajímavá vyhlídka. Až si vydechnete u jezera Glittersee, dopřejte si výstup na Maurerberg (2 332 m) z něhož budete mít Dolomity úplně na dosah ruky. Na útulnou chatu Maurerberghütte už je to jen kousek.

Etapa druhá, završená výstupem na Sas de Pütia

Sedlo Würzenpass je jediné místo, kde Dolorama kříží silnici. Přejdete šest metrů asfaltu a vstoupíte do přírodního parku Puez-Geisler. Současně se ocitnete u paty impozantní severní stěny vrcholu Peitlerkofel / Sas de Pütia. O výstupu na vrchol jsme zprvu neuvažovali. Dolorama jej obchází poměrně velkorysým obloukem z jihu, a i když se to nezdálo, půl dne s pauzami kochání výhledy uteklo jako voda. Druhá strana této nepřehlédnutelné dominanty se však ukázala daleko přístupnější, a to nás definitivně nahlodalo. Rozhodli jsme se batohy odložit kousek za sedlem Forcela de Pütia (2 357 m) a nahoru „vyběhnout“ nalehko. V pozdním odpoledni jsme potkávali ty, kteří na vrchol zamířili z Würzenpassu nejkratší cestou a nyní se vraceli. Neúmyslně jsme tak měli závěrečnou část výstupu jen pro sebe. Až téměř nahoře přišlo zjištění, že se jedná o dvoj vrchol, přičemž nižší Picia Pütia je dostupná snadno schůdnou pěšinou, zatímco na hlavní vrchol Sas de Pütia (2 875 m) vede zajištěná cesta. Jedná se o několik set metrů dlouhý, místy exponovaný úsek bez zásadnější technické náročnosti. Za mokra nebo dokonce námrazy je ovšem ostražitost na místě. Z vrcholu se nám otevřel dokonalý kruhový výhled – na jedné straně volný prostor až k hlavnímu alpskému hřebenu a na druhé straně již zcela charakteristické hradby skal a věží Dolomit.

Sestup zpět na rozcestí, kde jsme zanechali šikovně ukryté batohy, byl již hračkou, stejně jako závěrečné dva kilometry po široké pěšině klikatící se loukami.

Ubytování nám tentokrát poskytla chata Schlüterhütte / Rifugio Genova, která je klasickou chatou jihotyrolského Alpenvereinu s útulným interiérem a jednoduchými pokoji. Když navážu na úvodní úvahu na téma degustace jihotyrolské gastronomie, tak tady pozor. Zdejší porce jsou mimořádné a dáte-li si polévku, s tyrolskými knedlíky už nejspíš svedete urputný boj.

Etapa třetí, klikatící se světem skal

Hledíc do mapy, řešili jsme u večeře dilema, zda se držet oficiální trasy Doloramy v podstatě kopírující hranice přírodního parku Puez-Geisler anebo se vydat hlouběji do nitra parku. Bylo totiž jasné, že s každým rozcestím skokově poroste porce výškových metrů, které nás bude stát návrat do správného směru.

Pozdní babí léto přineslo krátce před naším příjezdem do vyšších nadmořských výšek sníh. Ve strmém výstupu do sedla Focella della Roa (2 611 m) byl přemrzlý firn na hranici schůdnosti. Kdo neměl nesmeky, musel přemýšlet, jak tento několikasetmetrový úsek zdolat. Nebylo to riskantní, pokud jsme si vyšlápli novou stopu, ale to nebylo samozřejmé pro několik dalších kolemjdoucích, kteří se doslova zuby nehty drželi vyšlapané, a tedy velmi kluzké pěšiny.

Odpolední sestup ze druhého sedla Furcela da Mesdi (2 600 m) už byl v nohách cítit. Měli jsme za sebou takřka 20 kilometrů. Základní varianta Doloramy by evidentně běžnému smrtelníkovi bohatě stačila. Takto jsme si užili dlouhatánský podvečer na rozlehlé pastvině mezi chatou Rifugio Malga Brogles a cílem etapy na chatě Raschötzhütte úplně sami. Rifugio Malga Brogles byla bohužel v kompletní rekonstrukci, takže jsme si laskominy na podvečerní pivečko museli nechat zajít. Naštěstí jen o kousek dál za staveništěm, když se stezka přehoupla přes Passo di Brogles (2119 m), bylo možné uhasit palčivou žízeň u vydatného prameniště.

Právě odtud se otevírá dokonalý výhled na impozantní věže Odles tvořící z dálky snadno rozpoznatelnou siluetu skupiny Puez-Geisler. Na kochání již ale nebylo mnoho času. Stěny věží se barvily do temně okrové, což bylo jasné znamení, že jestli si nepohneme, jsme bez večeře. Tak už to na chatách chodí. Kdo není přítomen, není stravován. Závěrečných pět kilometrů jsme tedy zvládli svižným krokem. I tak jsme si neodpustili nejednu rychlou fotopauzu, neboť výhledu na protější zvlněnou náhorní plošinu Alpe di Siuzi pod ohromným masivem Langkofelu a Plattfofelu nešlo odolat.

Etapa čtvrtá, zakončená návratem do civilizace a návštěvou Brixenu

Tím, že chata Raschötzhütte se nachází přímo uprostřed travnaté pastviny a k vrcholu Ausserraschötz (2 283 m) je to sotva 15 minut chůze, ranní výšlap za východem slunce nemohl být jednodušší. Takovou příležitost jsme si nemohli nechat ujít. Navíc na konci září již slunce vycházelo milosrdně pozdě, takže jsme měli o důvod víc odložit snídani, a ještě pod hvězdami se vydat k impozantnímu dřevěnému kříži s velmi netradičním provedením trpícího Ježíše. Dojem ještě umocňoval rozbřesk, při němž se obrovský kříž postupně vyloupnul ze tmy a stal se dominantou vyhlídky.

Vlastní návrat do městečka Lajen začal pozvolným sestupem z otevřeného prostoru do vzrostlého smrkového lesa, z něhož jsme se vyloupli prakticky až u prvních domů.

Z Lajen jezdí autobus do Klausenu, kde je nutno přestoupit na spoj do Brixenu. Před tím, než budete pokračovat dál k zaparkovanému autu, využijte příležitost si městečko spojené s osobou K. H. Borovského projít. Myslím, že nejsme jediní, kdo kolem projel stokrát po dálnici a nikdy se tu nezastavil. Je to chyba! I kdybyste měli třeba jen dvě hodiny, projděte si historické centrum s proslulou křížovou chodbou zdejšího kláštera. Tu musí navštívit každý jihotyrolský školák a není důvod za nimi zůstávat pozadu.

Související článek

Cestování

Jak jsme prošli nový Ortler High Mountain Trail

Okruh národním parkem Stelvio v Jižním Tyrolsku je jednou z nejnáročnějších vysokohorských tras v...