Do Portugalska, na konec světa

Portské. Nepovažuji se za úplného kulturního barbara, ale ani proslulé modro-bílé kachličky azulejos ani hudební styl fado mně z Portugalska neevokuje prosté příjemno tak, jako tohle fortifikované víno. Pravé portské se rodí na horním toku řeky Douro pramenící 925 km hluboko ve vnitrozemí na španělském území, z čehož až ta poslední, za to nejzajímavější třetina je částečně anebo zcela portugalská. Už ve Španělsku se podél jejího toku rozkládá řada vinařských oblastí, takže jsme na kola nasedli zde, v západní části provincie Castilia-León. 

Douro španělské. Cestou k portugalským hranicím jsme postupně projeli nádherná města Valladolid, Tordesillas, Toro či Zamoru. Naším prvořadým zájmem jsou přírodně cenná území, mimořádně zvědaví jsme proto byli na přírodní park Douro Intenacional, jenž lemuje jeden z nejkrásnějších evropských kaňonů. Řeka Douro se zařezává do krajiny jako nůž do másla, na pár kilometrech tok klesá o několik set výškových metrů a poklidná scenerie se dramaticky mění. Horní hrana kaňonu nad strmými skalami je ideálním a v Evropě nejvýznamnějším hnízdištěm supů mrchožravých a bělohlavých. Na španělské straně vedou fantastické cyklotrasy po nezpevněných cestách anebo úzkých asfaltových silničkách spojujících odlehlé vesnice často na úplném konci světa. Ráj cykloturistiky, v němž je auto vzácný úkaz. Když se povede najít bar, je to středobod zdejšího vesmíru s neopakovatelnou atmosférou zejména večer, kdy slunce zapadá v červenci až skoro v jedenáct a do přicházející noci sálá teplo nashromážděné během horkého dne. Otevírací doba těchto podniků proto sympaticky kopíruje rytmus letních dnů a oficiálně se často zavírá i ve tři ráno. 
 

Minho. Spodní tok této pohraniční řeky vzdouvá příliv, břehy porostlé bujnou zelení evokují Amazonii. Z Póvoa de Varzim jsme si až sem víc než 100 km užívali jízdu po luxusní cyklostezce důsledně vedoucí mimo silnice, za to co nejblíž pobřeží oceánu. 
I s koupáním a zastávkou v pevnosti Valença to jen letělo, takže jsme podél Minho jeli až do vyhlášené vinařské oblasti Monção e Melgaço. 

Peneda-Gerês. Jediný národní park Portugalska jsme v žádném případě nemohli minout. Výškový profil etap byl impozantní. Uzounké silničky šplhaly desítkami serpentin do vysoko položených sedel. Žula kam se podíváš. Řídit tady obytňák by chtělo mít nervy ze železa, kolo vyžaduje hlavně ocelové svaly. Kdybych měl doporučit jediné místo, tak klášter Peneda. Poutníky na závěr předlouhého stoupání čeká ještě 300 schodů lemovaných 20 kaplemi. My jsme naštěstí přijeli shora. 

Trás-os-Montes. Portugalsky to sice znamená „za horami“, ale krajina je samý kopec. Úbočí hor se v nižších polohách zelenají háji kaštanovníků, přes 1000 m vysoké pohraniční hřebeny nabízí nekonečné výhledy přes kvetoucí vřesoviště. Průvodce takové oblasti nazývá odlehlým venkovem a my věděli, že právě tady můžeme navštívit vesnice, kde se zastavil čas a není to tak dávno, co půdu orali s párem volů. 

Oheň. Jen za první červencový týden vypuklo v Portugalsku 92 lesních požárů. Na pokyn policie jsme dokonce měnili trasu anebo oklikou jeli dobrovolně. Spacáky ráno občas pokrýval popel a rudé slunce uprostřed dne bylo varovným mementem, že svět jaký známe, není samozřejmost. Tato poznání jsou největší přidanou hodnotou každé, i kdyby krátké cesty. A jaký je plán na příště? Snad to na Podkarpatskou Rus zase půjde.

Související článek

Cestování

Albánie: tady je všechno ještě v pořádku

Na slunci 45 °C, ani náznak osvěžujícího větříku, vedro na zdechnutí.

Text a foto: Michael Pokorný

Při cestách používáme osvědčené vybavení značky Ortlieb, jehož výhradním dovozcem je uherskobrodská firma AZUB. Více informací na www.ortlieb.cz