Albánie: tady je všechno ještě v pořádku

V průvodci psali jasně – červenec není pro cestování po Albánii rozhodně ideální období. Myslím ale, že autor neměl na mysli cestování na kole, takže jsme byli v klidu. Navíc děti měly termín prázdnin daný, západní Evropa blbnula už rok s covidem a Balkán je pro cykloturistiku, jak ji máme rádi, jako stvořený. 

Jasně, že i to v úvodu popsané martyrium bylo ojedinělé a dobře dopadlo. V sedle jsme vyjeli ze závětří pobřežního hřebene, na dalším kopci stála skupinka domků včetně otevřeného marketu, odpoledne jsme se vyvalili u ledového potoka, který se přímo přes oblázkovou pláž vléval do tyrkysové zátoky Jónského moře. Ráj na zemi nás hostil další odpočinkový den. 

Tím jsme však vpadli doprostřed příběhu. Přetočíme-li pásku ještě o týden zpět, ocitneme se na albánské straně Ochridského jezera. Oktávka je bezpečně zaparkovaná za plotem a ve stínu, majitel kempu nám dokonce nabídnul plachtu na zakrytí. Vyrazili jsme na 16denní puťák s otevřeným koncem. Na našich výpravách je totiž jistotou jen datum, kdy musíme zpět domů. Jestli se nám ale podaří vrátit do výchozího bodu na kolech, už tak jasné není. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Nabrali jsme azimut podél řecké hranice k moři, kam jsme odhadovali příjezd za několik dnů. 

Jen se za námi zavřely větve vrbového houští lemujícího břeh jezera, zcela nás pohltila realita albánského venkova. Oslík jeden, druhý, neuvěřitelný brajgl plovoucí na hladině jezírka pod vývěrem potoka, kamenitá cesta, jež se v mapě zdála býti silnicí. Kluci se zájmem pozorovali želvu spěchající prachovými závějemi. Podle stavu poškození krunýře cestu už někdy přecházela. Dlouhým drkotavým sjezdem jsme spálili mosty k návratu, i kdyby se to později v horách zvrtlo a cesta se rozplynula někde v houštinách, což už jsme taky v minulosti zažili. Nyní se překvápko tohoto typu nekonalo. Spořádaně jsme se po exkurzi odlehlými pastvinami za dvě hodiny vrátili na asfalt. 

Zvědavě jsme vyhlíželi Korcë, „metropoli“ východní Albánie. Po dopoledním chládku se začínalo povážlivě oteplovat. Díky nadmořské výšce skoro 1 000 m sice nebylo vedro vražedné, ale že bychom se museli hned na první etapě ugrilovat? Mládež se navíc těšila na požitky, které si dobře pamatovali z přechozí výpravy do Bosny a Hercegoviny. A to se nezklamali. Burek a další dobroty byly za pár korun k mání i tady. 

V dlážděných uličkách ve stínu platanů jsme přečkali nejhorší polední žár. I tak z nás stoupání do Mborje zase vyždímalo všechny tekutiny. Ovšem jeden z nejstarších kostelíků celého Balkánu za tuto zajížďku stál. Miniaturními vyřezávanými dvířky kostela jsme unikli do úplně jiného světa a dávných časů: obklopilo nás mihotavé světlo svíček a vůně vosku, tajuplná atmosféra staletími zčernalých stěn, do tmy zářily nádherné fresky a ikonostaz. Drobný stařík, který nám dělal doprovod hrdě popisoval každý detail toho co vidíme. Bohužel plynulou albánštinou. 

Následujícího dne zrána bylo stoupání do Voskopojë jiným šálkem kávy. Posilněni bohatou snídaní z nabídky vesnického marketu na úpatí hor jsme na nejlehčí převod šlapali skoro celé dopoledne. Nahoře na nás monastýry rozeseté mezi zelenými zahradami udělaly dojem, podobně jako kláštery kdysi při putování po Arménii.

Nicméně hrdinské činy byly teprve před námi. Mapy.cz a automapa se významně rozcházely v názoru na spojnici s 12 km vzdálenou dědinou Vithkuq. Podle jednoho zdroje tam cesta nebyla vůbec, druhý připouštěl možnost, že by to asi vyjít mohlo. Pochopitelně jsme se s jistou dávkou naivity iracionálně přikláněli k druhé variantě. Štěstí stálo při nás, neboť mimo byly mapy obě. Zachránila nás totiž nově protažené cesta a ani tak to rozhodně nebylo zadarmo. 12 km bylo ve skutečnosti spíš 20, překonali jsme kótu 1500 m n. m., smečce psů střežících stádo koz jsme vysvětlili, že jenom projíždíme a na tlačení kol také párkrát došlo, protože v nezhutněné vrstvě štěrku se do kopce prakticky nedalo šlapat. Ale ta panoramata a čirá radost, když jsme pozdě odpoledne zničení usedli do stínu restaurace (čti vesnická nálevna plus). Paní shledala náš stav hodný něčeho malého do žaludků, takže servírovala rovnou malou ovci.

Hvězdy zářily tak, že po Mléčné dráze by se dalo projít, vesnička pod námi spala v naprosté tmě. Ne tak my, protože psi si svým táhlým vytím celou noc cosi povídali a k ránu je vystřídali kohouti. Aspoň budeme mít delší den… 

… a že byl pořádně našlapaný. Vlastně tak jako ty následující – spatřili jsme místa vedená na seznamu světového dědictví UNESCO, koupali se v přírodních termálech, nejkrásnější řece Vjosë, ledovém vývěru Syri-i-Kaltër, na plážích dvou moří, a hlavně ve vlastním potu. Na Ochrid jsme se šťastně vrátili po 800 kilometrech a 13 000 výškových metrech. 

Svět se mění rychleji, než se na první pohled zdá, a právě v těchto zapomenutých koutech Evropy romantika mizí před očima. Vyrazte, ať to ještě stihnete! 

p.s. Při cestách za hranice všedních dnů používáme osvědčené vybavení značky Ortlieb, jehož výhradním  dovozcem je uherskobrodská firma AZUB.