Visuté mosty a výhledy na nejdelší alpský ledovec: to je Swiss Alps 100 ultratrail

Přenesme se tedy do onoho dne, kdy se současně s tím, jak se srpnové slunce vyšplhalo nad obzor, trail konečně vyhoupnul na hřeben ve výšce téměř 2400 metrů nad mořem. Dobytím této kóty jsem měl náročné stoupání od startovní čáry ve Fieschi konečně za sebou. I přes respekt vzbuzující převýšení nohy běžely překvapivě lehce. Do technické pasáže, kdy je rychlejší běžet po vrcholcích kamenů než vyhýbání se jim na úzké stezce, jsem se pustil s euforickými pocity. Koutkem duše jsem si v té chvíli přál, aby se čas zastavil a já mohl v klidu obdivovat neskutečnou scenerii Aletschského ledovce, který se rozprostíral před mnou v mrazivém stínu, zatímco vrcholky hor za ním již vybarvilo vycházející slunce. Zůstalo ale jen u přání. Na kochání nebyl prostor, neboť na každý krok se bylo nutné se naplno soustředit. Nakonec jsem ale neodolal a v poklusu zkoušel zaznamenat na foťák v mobilu neuvěřitelné panorama. Díky tomu mně ovšem soupeř, se kterým jsme se střídali ve vedení a držení tempa na náhorním platu, ukázal záda. Focení však dostalo přednost – na závodění ještě bude času více než dost. Příhodnou kompozici jsem následně našel ve chvíli, kdy jsem se na stezce potkal s protijdoucím stádečkem ovcí. Většina z nich v panice prchla dolů po úbočí, ale několik statečných kusů takticky čekalo, jak se situace vyvine. Takže ještě za plného tempa jsem z kapsy zase lovil mobil, pak na pár vteřin přibrzdil a doufal, že z těch záběrů bude aspoň jeden použitelný.

Úsek, který následoval, byl jednou z nejkrásnějších částí závodu. Pěšina se pozvolna svažovala k mohutné mase ledovce a po celých pět kilometrů(!) tak bylo možné doslova letět jiskřivým vzduchem a kochat se vysokohorskou scenerií. Bez pochyby to byl vrchol mých dosavadních zážitků z trailových běhů, moment čisté běžecké nirvány. Významu chvíle přidávalo na váze také vědomí, že mám stále ještě před sebou vzdálenost delší, než je standardní maraton. Na chvilku jsem dokonce přemýšlel, jestli bych neměl raději šetřit síly a zvolnit. Takový bláznivý nápad jsem obratem zapudil, protože právě tyto momenty jsou tím důvodem, proč se do podobných akcí pouštím. Zvítězil hlas srdce a dál jsem uháněl v plném tempu. Nakonec jsem ještě zlehka přeskákal přes kamenitý úsek a zamířil k mělkým jezírkům a chatě Majrelen Gletscherstube, u níž jsem se na občerstvovačce zastavil jen abych zhltnul aspoň jeden gel, kousek banánu, a hlavně se napil. Mnohokrát osvědčená taktika velela hydrataci a jídlo nepodcenit. Na takové štrece se v žádném případě nevyplatí čekat, až si tělo o přísun energie řekne. To už je pozdě.

Za moment se v sedle otevřel závratný pohled dolů do úzkého údolí vedoucího od Fieschského ledovce. Z těchto míst nebylo bouřící ledovcovou řeku ještě vůbec vidět, neboť byla kdesi hluboko ve stínu. Pěšinka klikatící se strmou travnatou strání v bezpočtu zatáček však slibovala, že bude následovat přesně jeden z těch seběhů, v nichž se dá na soupeře hodně získat anebo taky hodně ztratit. V alpských závodech beze zbytku platí pravidlo, že síla a výdrž se ve stoupání předpokládá, ale rychlost přichází ke slovu právě až v těchto „nekonečných“ klesáních. Tady to člověk musí pustit, co mu nohy dovolí, efektivně tlumit došlap v každém kroku a tím volný pád přibržďovat právě tak akorát. Tělo zpevněné, nohy se v rychlém sledu jen tak tak dotýkají vrcholů kamenů. Hlavně na nějaké nerovnosti nezakopnout! Nevýhodou je, že tato technika se v našich domácích podmínkách trénuje dost špatně.

Z nijak poklidného tempa mě vyrušil dusot dvojice kluků, kteří se za chvíli mihli kolem a rychle mizeli pode mnou. Běželi snad dvakrát tak rychle, než jsem si vůbec troufnul! Asi místní borci. S obdivem jsem je sledoval pohledem, ale o zrychlení neuvažoval ani na vteřinu. Nerad bych skončil v kotrmelcích anebo později v křečích. Velice dobře jsem si byl vědom, jak (málo) mám natrénováno a taky že tento seběh si nakonec svoji daň vybere ať se mně to bude líbit nebo ne. A to jsem ještě ani netušil, že závěr předlouhého klesání není dole u zpěněné řeky, ale že mě zanedlouho čeká náročná silová pasáž. Stezka se totiž znenadání zanořila do labyrintu obřích skalních bloků a ploten kdysi do hladka ohlazených ledovcem. K překonání těchto exponovaných míst sloužily buď železné žebříky nebo celé kovové schody. Znamenalo to opakovaně sprintovat nahoru a dolů, kličkovat kolem skal, zkrátka neuvěřitelnou atletiku. Tepovka mně v tomto úseku vystřelila kamsi do nebe a vyvrcholení přišlo hned potom – navigační šipka mě navedla na úzký visutý most, který překonával hlubokou soutěsku snad 100 metrů nad jejím dnem. Skywalk na Dolní Moravě se vedle této lávky může jít zahrabat. Na konci pohupující se konstrukce jsem minul oficiálního fotografa a hbitě šplhal po kovovém žebříku vzhůru ke hraně útesu, za níž konečně následovala rozlehlá, sluncem prohřátá pastvina. S radostí bych se rozvalil do trávy a kochal se výhledem na údolí horní Rhôny a vzdálené vrcholky hor. Jenže místo toho jsem si uvědomil, že borec, kterého jsem před chvílí předběhnul, mně už funí na záda, takže jsem nasadil opět do sprintu a uháněl vstříc vesničce Belwald. Krávy na louce už ani nezdvihly hlavy a kolem běžící blázny pozorovaly jen s lehce pozdviženým obočím. Nebo tak mně to aspoň připadalo. Stín mezi typickými walliskými domky a stodolami byl příjemný. Už bylo cítit, že srpnové slunce nabírá sílu a čeká nás pořádně horký letní den. Ten tam byl ranní chládek a ostrý vzduch nahoře u ledovce. Tady už jsme se ocitli v suchém, vyhřátém údolí, a to bylo teprve časné dopoledne. V nohách jsem měl zhruba polovinu trati a polovinu převýšení, takže na občerstvovačce jsem se zdržel co možná nejdéle a pil jako houba.

Na mapě závodu tvoří trasa za Belwadem nepřehlédnutelné ouško, přičemž 50kilometrová trať se zpět k Fieschi stáčí u vesnice Blitzingen. Delší varianty vedou ještě výše proti proudu Rhôny. Mně to bohatě stačilo takto. Z Belwaldu trať vedla smrkovým lesem, kde se střídaly rovinky a mírné seběhy. Ty postupně nabíraly na intenzitě, to znamená, že byly čím dál delší a strmější. Běželi jsme v menší skupince, tudíž nebyla nejmenší šance zvolnit. Vždy se našel někdo, kdo se nebál to pustit na plné pecky, takže i ostatním nezbylo než makat naplno. Vlastně nejpříjemnější bylo se držet v čele a tím udávat tempo, a to až do Blitzingenu, který se nachází u řeky.

Zdejší občerstvovací zastávka naši skupinu rozdělila. Bylo cítit, že předchozí bláznivý sprint nebude bez následků. Každý svým tempem vyklusával po široké šotolinové cestě do Niederwaldu a odtud mírným stoupáním do malebné dědinky Steinhaus. Začínal jsem se přehřívat, takže jsem se s úlevou zanořil do kamenného koryta plného ledové vody. Dobře jsem udělal, neboť za posledním domkem se pěšina zařízla do travnaté stráně v nesmlouvavém sklonu. Čekalo nás mnohasetmetrové stoupání, v němž se závod definitivně změnil v souboj těla a vůle. Palčivě jsem vnímal každý výškový metr. Nebylo už sice možné jakkoliv zrychlit, ale stále k dobrému pocitu stačilo aspoň nezpomalit. Vědomí, že někde na konci tohoto martyria je další občerstvovačka a bude možnost se na chvíli „legálně“ zastavit, mě pohánělo víc než cokoliv jiného. Pasáž, v níž turistický chodník jako by stoupal do nebe obrovskými schody po kořenech borovic, byla finální tečkou mého fyzického fondu a energie. Výškové metry sice naskakovaly solidně, ale když jsem se vynořil z lesa na svěže zelenou louku a spatřil ještě kus nad sebou skupinku prastarých domků, neměl jsem zrovna pocit, že bych se chtěl radostí rozběhnout. To bylo zcela vyloučeno.

Hektolitr coly a několik gelů byl jaderným palivem, na které jsem spoléhal pro závěrečných 12 kilometrů. Zatímco jsem si užíval odpočinek, kochal jsem se nádhernou krajinou. Údolí Rhôny bylo opravdu hluboko a nad ním se tyčily bezmála čtyřtisícové vrcholy, pod nimiž jsme běželi ráno. Čistá nádhera. Hlavně moc nemyslet na to, že cíl je tam dole a nevede k němu přímá trasa.

Klesání bylo skutečným testem vytrvalosti. I když jsem věděl, že minutu dvě mám před sebou i za sebou další závodníky, nebyla ani ta nejmenší možnost přes bolest svalů rychlost zvýšit. Svět se zúžil do tunelu, na jehož konci byla vytoužená rovina, možnost změnit toto utrpení na jiné. Dočkal jsem se ve chvíli, kdy strmou lesní cestu křížil potok. Úžasná věc typická právě pro Wallis. Po staletí se zde voda z ledovcových bystřin rozvádí k polím a dědinám sítí právě takových pečlivě udržovaných zavlažovacích kanálů. V hustém smrkovém lese panoval vlhký chládek a pěšinka vedla podél zurčící vody. Oáza. Běžecky nádherný úsek, v němž se jehličím posypaný trail střídal s pasážemi tvořenými hustou spletí kořenů.

Zpestřením závěrečné etapy závodu byl další ze zdejších visutých mostů. Tento vedl vysoko nad zpěněnou vodou Rhôny. Bohužel se nachází v úrovni silnice, takže je oblíbeným cílem běžných návštěvníků. Proplétal jsem se ve svém zuboženém stavu mezi exotickými tvářemi asijských turistů i rodinkami s dětmi a psy. Všichni se pochopitelně snažili ulovit nějaké selfie a nepustit u toho telefon někam do hlubin. Když si mě všimli a některým i došlo, že tento potem zbrocený jedinec patří k nějakému závodu, snažili se mně uvolnit cestu a možná i očekávali, že vytvořenou uličku využiji k tomu, abych předvedl nějaký atraktivnější pohyb než jen mátožnou chůzi. To se ovšem nemohlo stát. Už nebylo kde brát. Toužil jsem jen co nejrychleji překonat krizi a nabrat sílu do posledního stoupání.

Poslední tři kilometry vedly po asfaltu bez naděje na kousek stínu. Na konci sil jsem nasadil nějaké udržitelné tempo a očima se přitahoval ke kostelní věži ve Fieschi, kde jsem věděl, že už to prostě doběhnu v jakémkoliv stavu. Na dohled přede mnou i za mnou nebyl absolutně nikdo. Takový zvláštní moment, kdy jsem závodil opravdu jen sám se sebou. Nebylo koho dohánět, před kým zrychlovat. Zbýval jen neúprosný čas. Odtikávající vteřina za vteřinou, které nakonec budou tím údajem, který se zapíše do výsledkové listiny. Hodiny na kostele odbily jednu odpoledne. Tajné přání, že trať zvládnu pod sedm hodin se nesplní. Nicméně i s tou čtvrt hodinou navíc to k mému obrovskému překvapení stačilo na celkově skvělé 17. místo. Byl to hřejivý pocit, ale mnohem silnější emoce vyvolávalo vědomí, že jsem zase překonal sám sebe a že to rozhodně nebylo zadarmo. Kolik lidí jsem nechal za sebou nebylo tolik podstatné jako fakt, že oni se ještě trápí a já už sedím s nataženýma nohama u vody, cpu se teplým jídlem a můžu se jen usmívat. Parádní závod.

Fietsch a Aletsch arena

Fiesch, malebné městečko v srdci švýcarských Alp, je nejen místem konání závodu Swiss Alps 100, ale také branou do jedné z nejkrásnějších lyžařských a turistických destinací v Evropě – Aletsch Arena. Tato oblast je známá svými dech beroucími výhledy na švýcarské Alpy a především na Velký Aletschský ledovec, největší a nejdelší ledovec v Alpách.

Trať 100Alps se sice proplétá rozmanitým okolím Fiesche důkladně, ale přesto doporučuji podniknout několik výletů, které mohou posloužit i jako aklimatizace před vlastním závodem. Díky moderním lanovkám se můžete velice rychle dostat do velkých výšek a vydat se na lehkou hřebenovou túru nebo si zkusit vyběhnout závěrečnou pasáž skyrunningové trati na Eggishorn (2.926 m). Za průzkum také stojí prastarý Aletschský les, kterým pěšina mezi mohutnými borovicemi a smrky klesá až k úplnému konci Aletschského ledovce. Právě zde, tváří v tvář obrovskému ledovému proudu končícímu svou téměř 29 km dlouhou pouť ve změti hald kamení a šedých ledových bloků, si uvědomíme naši malost a zároveň si připomeneme křehkost přírody, kterou klimatická změna drsně ovlivňuje. Ledovec se každým rokem zkracuje nevídaným tempem, svahy nad ním se sesouvají a vznikají celé zóny, kam už je vstup zakázán. Přesto, anebo právě proto stojí Aletsch za návštěvu, protože čas, kdy budeme velké alpské ledovce obdivovat už jen na fotkách, není daleko. Věřím však, že trať závodu 100Alps zůstane ještě dlouho atraktivní tak, jak je nyní, protože i nejkratší vzdálenost nabízí neuvěřitelný vysokohorský zážitek. A co teprve královská 160 km varianta, na kterou se vydávají odvážlivci, pro které překonat více než 10 000 výškových metrů v rámci jednoho závodu je teprve tou výzvou, která stojí za to.

Na závěr zmíním, že Aletsch Arena je také vyhledávaným lyžařským střediskem, nabízejícím více než 104 kilometrů sjezdovek různých obtížností, s mimořádnými výhledy a vysokým počtem slunečných dnů. V létě se Aletsch Arena proměňuje v ráj pro milovníky pěší turistiky, nabízející více než 300 kilometrů značených tras. Fiesch je také centrem pro adrenalinovější sporty, jako je paragliding či horská cyklistika. Právě pro vyznavače MTB může být dobrým důvodem k návštěvě projekt Stoneman Glaciara, který je také kvalitním testem vytrvalosti a současně skvělým způsobem, jak oblast Velkého Aletschského ledovce prozkoumat na dvou kolech.

Související článek

Horské sporty

Z Davosu až nad Kouzelný vrch. Pětihodinová mše za slávu trailového běhu

Časy se mění, resp. zrychlují. Tedy po horách se nejen lyžuje, leze a chodí, ale už dávno taky běhá...