Historie Alpenvereinu

Založení německého Alpského svazu DAV a sloučení s OeAV na DuOeAV (1869 – 1873)

Roku 1869 založili němečtí a rakouští horolezci v Mnichově německý Alpenverein (DAV). Pojem „německý“ tehdy zahrnoval německy mluvící prostor střední Evropy, východní Alpy byly tehdy označovány jako „německé Alpy“. DAV byl organizován decentralizovaně: Od severního Německa až k Jadranu vzniky samostatné sekce. Ty spravovaly své oblasti, v nichž stavěly chaty, budovaly stezky, vzdělávaly horské vůdce a staraly se také o obyvatelstvo.

Rychlý úspěch DAV brzo vedl ke splynutí obou spolků. Tak vznikl v roce 1873 „německý a rakouský Alpenverein“. OeAV tvořil spolu s vídeňskou sekcí DAV sekci Austria D.u.Oe.A.V.

Do začátku první světové války vzniklo téměř 400 sekcí. V této době byla na prvním místě budování chat a horských stezek. V roce 1914 vlastnil svaz 319 chat s více než 8 500 lůžky a místy ke spaní.

Jména mnoha chat, jako např. Berliner Hütte, připomínají ještě dnes sekci, která je založila a starala se o ně. Kancelář svazu se sekretářem a pracovníky periodicky střídala své sídlo.

Velká část prostředků proudila do vydávání publikací (sdělení a jednou za rok vycházející časopis), do výzkumu a kulturních aktivit. Kartografové spolku tvořili ty nejlepší mapy východních Alp. Výdaje na podporu budování chat a stezek pomalu stoupaly.

Nové priority: Ochrana přírody a práce mladých

Po první světové válce stál Alpenverein před novými úkoly: ztratil totiž mnoho členů a velkou část spravovaného území a také sekce na postoupených územích. Během několika let vzrostl počet členů na trojnásobek stavu před válkou, chaty byly přeplněné.

Jedno silné hnutí se zasadilo o krok „zpět ke kořenům“: vysokoalpský region měl zůstat vyhrazený horolezcům. Odmítali na chatách zbytečný komfort. Tento konflikt mezi zájmy horolezců a zájmy masového cestovního ruchu již nikdy neměl Alpenverein opustit…

Starost o původní alpskou krajinu vedla v roce 1927 k rozšíření stanov o „udržování původnosti a krásy vysokých hor“. Již dříve věnoval villašský dřevař Albert Wirth Alpenvereinu 40 km2 půdy v oblasti Großglockneru-Pasterze za účelem vyhlášení přírodního parku. Dalších 280 km2 Vysokých Taur mohl Alpenverein získat ve 30. letech ze státního vlastnictví. Tím byl položen základní kámen národního parku Vysoké Taury. Jeho vyhlášení však trvalo ještě půl století.

Nové možnosti v oblasti volného času, změny v rodinných poměrech a nová kultura mladých přiměly Alpenverein, aby se více staral o práci mládeže. Chlapecké mládežnické skupiny se staly pevnými institucemi v sekcích, pomalu se přidávaly také skupiny dívčí.

Těžká poválečná léta – Alpenverein bojuje o přežití

Po druhé světové válce začala pro rakouský Alpenverein náročná cesta k vyjasnění právních poměrů. Další existence musela být prosazena teprve před ústavním soudem. Sekce byly částečně uznány v jejich stávající podobě, částečně se musely obnovit.

V roce 1951 přijal Alpenverein znovu původní označení rakouský Alpenverein (Oesterreichischer Alpenverein). Chaty tehdejších říšskoněmeckých sekcí v Rakousku byly spravovány důvěrnickou správou. Teprve v roce 1955 mohly být po podepsání státní smlouvy vráceny vlastním majitelům, sekcím DAV.

S normalizací životních poměrů a hospodářským rozmachem přibývaly také aktivity Alpenvereinu a výrazně se zvyšoval počet členů. Lidé začali znovu věnovat pozornost svému volnému času a dovolené.

Politické turbulence v meziválečné době 

Již dříve pohlížel Alpenverein na své sociální a kulturní aktivity v hraničních regionech jako na podporu němectví. Už před první světovou válkou, obzvláště ale v prvních letech po jejím konci, sílily protirasové a antisemitské proudy. Vedení spolku nechalo právně samostatným sekcím v otázce „zákona o árijské rase“ od roku 1919 volnou ruku. Většina sekcí v Rakousku ho zavedla. Sekce „Donauland“ založená židovskými a liberálními členy se stala cílem útoků antisemitů v Alpenvereinu. V roce 1924 přistoupilo převážně liberální vedení spolku ke „kompromisu“: antisemité museli přestat s další agitací, „Donauland“ byla pod falešnými záminkami vyloučena. Tím Alpenverein získával čím dál více pravostrannou, lidovou pozici. Také jeho vztah k socialistickým Naturfreunde se velice rychle zhoršil. Odmítání bylo oboustranné, oba spolky nechtěly přijímat žádné členy z druhého.

V letech 1933-34 rozpustila národně socialistická vláda v Německu a austro-fašistická vláda v Rakousku současně s levicovými stranami také spolek Naturfreunde. Alpenverein odmítl přijmout chaty Naturfreunde nabídnuté vládou, naopak přijal jejich bývalé členy.

Po Anschlussu Rakouska k Německé říši v roce 1938 obdržel „německý Alpenverein“ státní úlohu úřadu pro horolezectví v říšském svazu pro tělesná cvičení (později: Národně socialistický říšský svaz pro tělesná cvičení). Sídlo Alpenvereinu, které se dosud stále střídalo, zůstalo od roku 1938 v Innsbrucku. Mimo německého Alpenvereinu (DAV) nesměl existovat žádný jiný spolek horolezců. Mnoho malých alpských skupin a sdružení, ale také rakouský Alpenverein, bylo integrováno do sekcí nebo byly přijaty jako vlastní sekce DAV. Alpenverein tak převzal okolo tuctu vysokoalpských chat tehdejších Naturfreunde a zrušené sekce Donauland.

Moderní historie

V 80. letech se současně projevovalo více nových směrů vývoje. Hnutí za životní prostředí vedlo k posílení ochrany přírody v Alpenvereinu. Jako největší vlastních pozemků mohl prosadit realizaci národního parku Vysoké Taury, mládeži byly nabídnuty poprvé Umweltbaustellen. Pozitivně se projevilo také vytrvalé vzdělávání funkcionářů.

Sportovní dění na horách se velice zpestřilo, vznikaly zcela nové sportovní trendy. Pro Alpenverein byl nejvýznamnější vývoj sportovního lezení na přírodní skále i na umělých stěnách.

Od začátku 90. let razantně stoupl také díky novým službám počet členů. Široké nadšení pro zdravý pohyb v přírodě zesílilo význam chat a stezek.

Dnes spřátelené svazy Österreichischer Alpenverein (ÖAV) a Deutscher Alpenverein (DAV), a také Alpenverein Südtirol (AVS) úzce spolupracují. Hlavní sídlo rakouského Alpenvereinu je v Innsbrucku.