V zimě okolo Annapurny

Tento popis zimních podmínek nás zaujal natolik, že jsme se rozhodli odzkoušet himálajskou zimu na vlastní kůži. 

Na začátku si maximálně „užíváme” pětihodinovou cestu jeepem do vesnice Jagat společně s dalšími 11 lidmi, třemi kozami a kupou zavazadel. Hned první večer nám místní tvrdí: „Přechod sedla Thorung La je zcela určitě nemožný. V horách leží několik metrů sněhu, sněží a tak tomu bude až do jara.“ Celý večer trávíme nad alternativami v mapě pro případ, že hory budou skutečně zaváté. 

Ráno nás probouzí kokrhání kohoutů a vůně snídaně, do svahů hlubokého údolí Marsyangdi se zakusují první paprsky slunce. V divoké soutěsce nás jen o pár metrů mine malá lavina kamení, kterou svrhly opice ve stěně nad námi. I přesto si připadáme bezpečně v porovnání s novou “silničkou” vytesanou více než 300 m kolmo nad řekou na protější straně údolí. Pozorujeme jeep kymácející se po úzké cestě na hraně propasti a navzájem se ujišťujeme, že sedlo Thorung La určitě překonáme, sníh-nesníh. 

Ve vesničce Tal nás místní opět varují, že se kvůli sněhu dál než do Manangu, tři dny chůze odtud, nedostaneme. Z osady Darepani volíme namísto jednoduchého jeeptracku raději stezku ve svazích hory Kangare. Po půlhodině nadávek během strmého stoupání se před námi znenadání otevírá fantastický výhled na miniaturní domečky vesnice Bagarchap hluboko pod námi, nad níž se tyčí impozatní Lamjung spolu s Annapurnou II a Annapurnou IV. Po dalším stoupáním máme na dosah ruky i majestátní Manaslu. 

Právě, když nás chůze už přestává bavit, vcházíme do osady Thanchok. Tvoří ji několik desítek prastarých kamenných domků s plochou střechou. Osada leží mimo hlavní trasu a není zatím tolik poznamenána turismem. Provází nás zástup nadšených dětí, pro které je cizinec vzácností v létě, natož nyní.

Třetí den pochodu poprvé potkáváme další turisty. Čtyři Číňané mají podobný plán jako my. Ptáme se jejich průvodců, zda si myslí, že bude sedlo průchozí. Jen krčí rameny: „To nikdo neví.“ 

Za Chame se údolí stáčí na sever a před námi se zjevuje tisíc metrů vysoká skalní stěna Swargadwari, což v místním jazyce znamená “Schody do nebe”. Stěnou musí podle zdejší legendy vzhůru vystoupat duše mrtvých cestou na věčnost. 

Celý den jdeme po sněhu, rozbahněné úseky na ostrém slunci střídá zmrzlá stezka ve stínu. V osadě Dhikur Pokhari ve výšce 3 200 m na nás hned z prvního domku mávají a zvou na oběd. Sedíme u ohně, popíjíme čaj a v kotli bublá hustá kaše. Jen neradi vyrážíme dál do studeného větru. 

V malebné chatě ve vsi Pisang jsme sami. Večer nás navštíví mnich z blízkého kláštera, který se sem přišel připojit na Facebook. I v horách se tradice začínají mísit s moderními technologiemi. 

Mrazivé ráno. V pokoji máme 8 pod nulou, slunce je schované někde za horami a před námi je náročná etapa tzv. „horní stezkou do Manangu”. Pozlacenou střechu gompy Ghyaru, náš dopolední cíl, vidíme 500 m nad námi. V sedle začínáme pociťovat lehký nedostatek kyslíku. Jsme téměř 4 000 m vysoko, ve větru se třepotají modlitební praporky a my obdivujeme jeden z nejkrásnějších výhledů celého treku na 40 km vzdálené Manaslu, všechny vrcholky Annapuren i na výraznou špičku Dhaulágirí v dáli. 

Poslední kilometry vymrzlé stezky absolvujeme už za šera, k domkům osady Bragha přicházíme krátce po západu slunce. Všechno je však zavřené! Další možnost noclehu je až v Managu vzdáleném další dvě hodiny chůze. Teplota rychle klesá hluboko pod nulu. Utahaní a zmrzlí klopýtáme po ušlapaném sněhu, nad hlavou nám září tisíce hvězd, vzdálenost je nekonečná. 

Bušíme na vrata prvního hostince. Jak se později dozvídáme, i přesto, že je Manag hlavní vesnicí regionu na sever od Annapuren, ani zde možností ubytování takhle pozdě po sezóně není mnoho. Můžeme mluvit o štěstí.

Majitel obchodu nás ujišťuje, že nejhorší závěje v okolí sedla Thorung La již roztály a podle předpovědi máme asi tři dny, než přijde další sněhová bouře. Musíme si pohnout. 

U paní domácí nad úžasnými knedlíčky momo a zázvorového čaje rozebíráme naše budoucí plány, když tu se z nenadání ve dveřích objevuje mladý korejský pár. Rozhodujeme se překročit sedlo Thorung La společně. 

Opět s těžkými batohy stoupáme z Manangu do Tengi, poslední osady před sedlem Thorung La. Celý den nás nemilosrdně spaluje slunce a rozpouští zmrzlý sníh
z noci. Pochod proto není ani rychlý ani pohodlný. Na chatu přicházíme pozdě. Vítají nás naši korejští kamarádi Woochan i Jeesun, kteří  vyráželi za svítání
a už se vyhřívají u krbu. 

Ráno se nám z tepla chaty ani za mák nechce. Musíme však pokračovat do strmého kotle, na jehož konci na nás snad čeká pohodlí chaty Thorung High Camp. Na křovinách trčících z hlubokého sněhu se pase stádo jaků. Vyvolávají příjemný pocit bezpečí. „Dokud se prý pasou vysoko v horách, počasí je vhodné pro přechod sedla,“ řekl jeden moudrý pastevec. 

Navzdory výšce je chůze poměrně svižná. Konečně žádný rozbředlý sníh! V posledním úseku co chvíli zastavujeme a lapáme po dechu. Ledový vítr proniká do morku kostí. Svah je již ve stínu hor a my tiše proklínáme naši dopolední lenost. Konečně vidíme okna chaty Thorung La High Camp vlídně zářící do šera. Po rychlé večeři se jdeme do promrzlého pokoje zregenerovat před nejdůležitějším dnem pochodu. 

Plán vyrazit už za svítání ztroskotal hned na začátku. Venku je mínus 20 a slunce skryté za mraky. Neochotně opouštíme spacáky a co nejpomaleji do sebe soukáme snídani. V létě je to do sedla slabé tři hodinky chůze, ale co nás čeká ve sněhu, neví nikdo. Majitel chaty to prý dává za hodinu. 

Trápíme se v hlubokých závějích, cesta nabírá výšku jen zvolna. Sice jsme spojili síly s Korejci, ale po předchozí noci se necítí příliš fit, takže musíme často zastavovat a odpočívat. Po hodině a půl jsme teprve u staré opuštěné boudy pastevců značící hranici pěti tisíc metrů. 

Pak se konečně rozzáří slunce a přesto, že nám stále zbývá ještě přes 400 výškových metrů, připadáme si jako bychom už měli sedlo za sebou. Sníh je vyfoukaný a jde se příjemně. Užíváme si samotu, ticho a výhledy na okolní stěny Chulu, Thorung Peak a Khatung Kang. 

Posledních 200 výškových metrů před cílem se však počasí rázem mění. Z druhé strany letí tmavé mraky a během okamžiku se zvedá uragán. Spěcháme, ale
v silných poryvech je chůze téměř nemožná. Protivítr je příliš silný a navíc nám vmetá do tváří oblaka sněhu, přes který není vidět na krok. Jsme schopní jít pouze mezi jednotlivými poryvy. Cíl se zdá být v nedohlednu. Když už to vypadá, že sedlo snad zmizelo z povrchu zemského úplně a my tam nikdy nedojdeme, najednou se před námi objeví stovky modlitebních vlaječek. Jsme tu! 5 416 m Thorung La!

Vítr chvílemi slábne, opatrně vykukujeme ze závětří skal a užíváme si výhledů. Hradbě hor dominuje 8 167 m vysoké Dhaulágirí. Pod námi se nachází nejhlubší údolí na světě Kali Gandaki, což pro nás představuje 1700 metrů klesání. Bojíme se, že cesta dolů bude v prudkém větru vyčerpávající, ale nakonec je na západní straně klid. Jen trochu bloudíme od jedné zlomené tyče ke druhé neboť stopy bláznů, kteří sedlo překročili před námi, jsou zaváté. Leží zde nejvíc sněhu za celou dobu. Občas se plazíme téměř po pás v prašanu anebo se naopak kloužeme po zadku po ledu dolů. Překvapivě po pouhých dvou hodinách sedíme u čaje v domku pastevců, na dohled Muktinathu. Jsme šťastni, že jsme přechod v pořádku zvládli. Po mnoha dnech nepohodlí si poprvé dopřáváme kyblík horké vody, nezamrzlý záchod a hlavně úžasné steaky z jaka na večeři! Slavíme a jdeme spát až pozdě v noci. 

Před námi je poslední den putování okolo Annapuren. Po snídani se loučíme s Jeesun a Woochan. Odchází nejkratší cestou do Jomsomu, my máme ještě
v plánu trek vesnicemi podél hranic Horního Mustangu. Po třech dnech putování jsme znenadání před branou malého letiště Jomsom a je nám tak trochu smutno, že už naše zimní dobrodružství končí.

Text a foto: Martin Hájek & Li Peijie