Montana 197: Nezastihneš ho na emailu, dokonce ani na telefonu! Ivan Bajo

Na Manáslu! … aneb moje první osma

Petr Jan Juračka, fotograf, přírodovědec, světoběžník, horolezec a popularizátor vědy

Původním cílem naší postpubertální partičky byla pátá nejvyšší hora naší skvělé modré planety – Makalu. Upřímně ale musím říct, že o ten cíl zas až tolik nejde. Tráva, Miri a Mára jsou pro mě natolik blízcí přátelé, že je již téměř nejsem schopen odlišit od vlastní rodiny. Jsme to my. Banda, která se umí navzájem podržet, je-li třeba. Když mi Tráva před třemi lety zavolal, že to nevidí na Makalu, ale na Ama Dablam, byl jsem v pohodě. Hlavně, že budeme spolu. Ama tenkrát úplně nevyšla, pytel jsme nechali jen kousek pod vrškem. Nevadí. Začali jsme plánovat dál a já začal tvrdě makat. Na sobě, na technice, na všem. Taky jsem se pustil do psaní deníku, který tu ve zkrácené podobě předkládám. Dílek po dílku. Snad nebudu úplně za kreténa (i když i to je v pohodě), ale setkám se s pochopením (to budu přece jen radši).
 

Hore i dole zdar! Tu Ivan Bajo

Honza Navrátil

„Treba si uvedomiť, že od narodenia písma iná diaľková komunikácia stáročia nebola. Snáď ešte indiánske tamtamy. Na báze korešpondencie vyrástla aj literatúra, svetová spisba, a tak teda chvála a sláva korešpondencii, ktorá upevňuje priateľstvá i lásku,“ stálo v dopise, který byl napsaný tenkou černou fixou a úhledným tiskacím písmem na rubu vystřižené fotografie bolivijského jezera Laguna Verde pod sopkou Licancabur. Přehnul jsem tedy list čistého papíru na polovinu, několik krátkých rychlých čmrknutí tam a zpět vzkřísilo zaschlý hrot propisky a pravá ruka začala zvolna zaplňovat prázdný prostor myšlenkami. Zvláštní pocit – psát dopis! Zvláštní pocit – psát dopis rukou.

Za posledních sedm měsíců jsme si papírových psaní vyměnili s Ivanem Bajem mnoho. Jeho dopisy bývaly podlepené fotografiemi hor – Elbrusu, kavkazského hřebene či Mont Blancu – nebo jednou také snímkem k sobě nakloněných kamzičích hlav, nad kterými vykukovalo pět Ivanem doplněných tiskacích písmen uvozených z obou stran tečkami.
 

Laponská ledová magie

Rafa Vadillo

Do švédského Laponska jsem se poprvé vydal o Velikonocích 2016. Připravovali jsme s mým kamarádem a zároveň producentem audiovizuálních děl projekt, z kterého měl následně vzniknout televizní pořad o putování jedné rodiny severoevropskými zeměmi, v nichž žijí sámští pastevci sobů. Čekalo nás cestování po Norsku, Švédsku, Finsku a poloostrově Kola v západním Rusku. Ze zcela prozaického důvodu jsme začínali ve švédském Laponsku – ze všech zemí s živou sámskou kulturou je totiž nejlevnější. Během první cesty jsme se vydali natáčet do údolí, v němž se nachází posvátná hora Sámů. Čekalo nás zde navíc jedno velmi příjemné překvapení v podobě mnoha padesáti až třistametrových ledopádů. Sámští pastevci sobů, v podstatě jediní obyvatelé této oblasti, nám potvrdili, že vodopády zamrzají každou zimu, horolezce zde prý ale nikdy neviděli. Poté mi, překvapeni mým zájmem o kus zmrzlé vody, na mapě ochotně ukázali ještě další údolí s podobnými poklady.

O několik měsíců později jsem vyrazil ledopády prozkoumat a následně jsem kontaktoval švédské horolezce, zejména ze Stockholmu, kteří mě propojili s Oskarem, mladým laponským horolezcem. Oskar výše zmíněné ledy znal a některé z nich už i lezl. Leze dobře a rád, nicméně v krutých zimách severního Švédska se ovšem často potýká s jedním a týmž problémem – nedostatkem lezeckých partnerů. V mrazivé zimě prostě najednou nejsou.
 

Prví na zasnežených štítoch Tatier

Katarína Bohušová

Tatry od nepamäti navštevovali lovci, hľadači pokladov, pastieri a iní „hospodári“ len zo zištných dôvodov. Ale kto prvý vyliezol na tatranský končiar „len tak“ – aby sa nasýtil jedinečným výhľadom, alebo pre pocit, že namáhavým a nebezpečným výstupom prekonal sám seba?

Na túto otázku neexistuje jednoznačná odpoveď. Môžeme vychádzať len z písomných zdrojov, do ktorých prispievala malá časť horských tulákov, ktorú tvorila inteligencia. Najstaršiu zmienku o výstupe na tatranský štít zanechal študent (neskôr profesor) kežmarského lýcea Dávid Frölich. Výstup na vrchol v skupine Lomnického štítu (pravdepodobne na Kežmarský štít) vykonal v lete roku 1615. O zimných výstupoch vtedy nikto neuvažoval. Pravdepodobne len lovci vystupovali sporadicky nad pás lesa, sledujúc stopy zveri.

Tomáš Tobiáš Mauksch napísal roku 1795 v správe o podnebí Spiša a tatranskej oblasti, že „V novembri a koncom októbra deje sa v tých horách čosi nezvyčajné. V čase, keď kraj pri vysokom stave barometra pokrýva riedka hmla, je nad prostrednými polohami Tatier nielen jasno, ale aj teplota vzduchu je podstatne vyššia ako pod horami.“ Túto skutočnosť potvrdil aj správca prvej tatranskej osady, Starého Smokovca, Eduard Blásy, ktorý zanechal najstarší písomný záznam o výstupe na zasnežený tatranský vrchol. Dňa 15. januára 1873 bol skontrolovať chlapov, ktorí pod Slavkovským štítom rúbali drevo. Sprevádzal ho velický murár a príležitostný lovec kamzíkov Jakub Gellhof. Po vykonaní kontroly sa rozhodli zájsť do Slavkovskej doliny, kde ich lákala hojnosť kamzičej zveri. Kamzíky v doline neboli, tak sa Blásy s Gellhofom rozhodli pokračovať žľabom a po hrebeni na vrchol Slavkovského štítu, kde vyšli o 11:30.
 

Generation Dry – od ledového lezení k drytoolingu

Pavel „Bača“ Vrtík

Leden 2006, led Holiday on Ice, Böckstein, Rakousko

Stokilový Peťa sedí pevně usazen ve dvou šroubech a sleduje můj brilantní balet po hranách ledových květáků. Záclonu ledu visící v prostředku stěny překonám po úzkém ledovém pilířku. Ještě dvakrát seknu zbraní a budu nahoře, myslím si, najednou se ozve dunivé křup a celá desetimetrová zástěna vpravo ode mě se odporoučí dolů do údolí přímo na překvapeně zírajícího Peťu. Můj ledový pilířek vydržel. Vydrží štand? Vydrží lana? Vydrží Peťa? Celá masa tříštícího se ledu se naštěstí odrazila a přelétla Peťův štand bez jakékoliv újmy. Zasela však malé semínko nejistoty do mého ledového ráje.

Prosinec 2008, led Hochkar, Anlauftal, Rakousko

Stojíme pod krásně natečeným ledem a obouváme mačky. Cepíny zaseklé na dva zuby věstí dobrou podmínku. Odlézám ze štandu a zhruba po šesti metrech slyším pod ledem bublat vodu. Jemně zaseknu cepín a začínám vrtat šroub. Dvě otáčky a ucítím jemné puknutí. Ne, tohle nebylo to v kalhotách, pomyslel jsem si. Zajistil jsem a lezu dál do ledového koutku. Opět zadunění, tentokrát hlasitější. Půlky se mi sevřely. Jak pevná je celá tato věc, po které lezu? Rozhodně víc než moje důvěra v ní. Rychle vrtám abalakáče a jedu dolů.

Aktuální Montanu si objednej online.

Pošleme ti ji do schránky: https://www.montana.cz/montana-2022-197 

Povznášející čtení ti přeje Martin Stolárik