Matěj Bernát dokončil svůj projekt alpských čtyřtisícovek

Nekonečný zápal pro Eternal Flame

Barbara "Babsi" Zangerl

Fotografie této volně stojící dechberoucí věže mi hned napoprvé naprosto učarovala. Myšlenka na cestu do Pákistánu byla nicméně tak vzdálená, že jsem si pokus o tuto legendární cestu nedokázala ani představit. Tehdy jsem samozřejmě neměla potřebné zkušenosti ani schopnosti (neuměla jsem lézt spáry). Nameless Tower zůstala na dlouhou dobu pouze mým snem.

Od prvotní fascinace fotografií uplynulo deset let a v roce 2020 to konečně přišlo. Původně jsme s Jacopem chtěli jet do Kyrgyzstánu. Měla to být moje vůbec první expedice, Jacopo už měl nějaké zkušenosti z různých expedic na Sibiř a do Indie. Kyrgyzstán jsme si zvolili vědomě, protože tamější lezení je snadnější a nečekají tě žádné velké problémy s nadmořskou výškou. Koronavirus nám však udělal čáru přes rozpočet a my jsme strávili léto doma.

Run the Peaks Final

Matěj Bernát

Spánek přerušuje hluk traktoru. Jdeme balit věci a týden v horách začíná. „Stan bere kdo?“ zeptá se Ondra. Odpovím: „Stan?“ Hodí jej zpět do auta… S Ondrou jsem v Alpách poprvé. Už při balení je ale jasné, že si budeme rozumět.

Vyrážíme k chatě Schreckhorn. Neskutečné scenérie dostávají tělo z apatie spánkové deprivace. V 15:00 nacházíme skvělé místo na spaní. Závětří a potůček v těsné blízkosti. Yeees! Doháníme spánkový deficit vol. 2.

16:00 a slovní spojení „v těsné blízkosti“ nabývá zcela nových rozměrů. Potůček nás vyplavil. Je však nádherný západ slunce. Nenecháme se rozhodit a s posledními paprsky usínáme. Před námi jsou čtyři hodiny spánku.

Ve 3:00 už šlapeme k nástupu naší cesty, kterou je jižní pilíř na Schreckhorn. Ledovec společně vyhodnotíme jako na mačky, cepín i lano nevhodný. Je to rychlejší.

Odtrhová trhlina nám nečiní potíže, zato přelez na skálu je delikátní. Sněhu je méně než obvykle a místo něj je zde jen ohlazená skála. Úseky obtížnosti 4 v nekompaktní skále lezeme souběžně, bez jištění.

Systémem žlabů dolézáme pod samotný pilíř. Ondra vyráží vpravo, přesto že náš směr je vlevo. Usilovně si však stojím za svým! Důvod je prostý! S mými lezeckými schopnostmi, není průstup levou částí reálný.

Lezení jižním pilířem je excelentní. Pevná skála a jištění pouze vlastní. Klasický alpinismus.

První sluneční paprsky ohřívají skálu a také naše promrzlá těla. Svižným tempem ukrajujeme lezecké metry směrem k vrcholu. Obtížnost konstantně 5 UIIA.

Juraj Koreň

Standa Mitáč

V roce 2014 se prý smířil se svojí smrtelností. Asi to bude pravda, protože od té doby se často vydává do velkých alpských stěn (má rád hlavně zimu), kde sám leze cesty, které vzbuzují respekt i u zkušených lezeckých týmů. Ve dvojici máš v horách trochu prostoru na chybu – pokud se s parťákem jistíte lanem. Slovenský Juraj Koreň (*1992) tuhle záchrannou brzdu nepoužívá a několikrát už se ocitl na pomyslné hraně – sám v exponovaném terénu, po smeknutí maček, visící jen jednou rukou na jednom cepínu...

Juraj tvrdí, že bez parťáka se dokáže lépe dostat do bojovné nálady a stavu stoprocentně soustředěné mysli. „Napríklad, keď som liezol freesolo severky Matterhornu s 60litrovým batohom s padákom na chrbte, hovorím si pri nástupe, toto je moje posledné svitanie, ach, aké je krásne, tu dnes zomriem. Po osem a pol hodine totálneho mentálneho heavy metalu som stál na vrchole. Do toho momentu som nebol ani dáko hladný, ani nejako unavený, ani veľmi ustráchaný.“ S parťákem se prý několikrát přistihl v situaci, kdy má čas na zbytečné přemýšlení (třeba na štandu), následkem čehož se začne bát.

Jaký má tedy Juraj přístup ke smrti? A kdo ho inspiruje ve světě horolezectví? Přečti si rozhovor s výraznou postavou současného slovenského alpinismu. On by se možná tak netituloval, ale je to pravda – v posledních letech se o něm mluví dost. Juraj by nejspíš řekl své oblíbené a lehce provokativní: „Som len pilot, čo fušuje do lezenia.“

Vizionář v horách, na skalách i v obuvnické dílně

Heinz Mariacher patřil v 70. a 80. letech mezi špičkové lezce a už čtyři desetiletí se věnuje navrhování lezeček. Při vytváření modelů využíval (a stále využívá) svých lezeckých zkušeností i uměleckého citu a lezečky se pod jeho rukama začaly měnit z neforemných bačkor na precizní nástroje, které používáme dnes.

Heinz Mariacher sedí u kuchyňského stolu v Karerpassu v italském Jižním Tyrolsku. Dolomity pokrývá sníh, který napadl během brzké podzimní bouře. Pětašedesátiletý Mariacher dnes tedy nevyrazí lézt do oblasti skryté v alpském údolí, vzdálené asi dvacet minut od jeho domu. Nachází se v ní některé z prvních špičkových italských sportovních cest, ale přesto zůstává stranou zájmu médií – a přesně tak to má Mariacher raději. „Lezení pro mě bylo vždy o zábavě a osobních výzvách, ne o slávě,“ říká. V tomto klidném údolí má Mariacher pozemek se starou farmářskou chatou, kterou si opravil. A zde odpočívá, leze, testuje boty a dělá nové cesty – paradoxně daleko od mas přitahovaných sportem, k jehož rozvoji on sám podstatnou měrou přispěl.

Aktuální Montanu si objednej online.

Pošleme ti ji do schránky: https://www.montana.cz/montana-2022-202